Inter Solaris

2000 x 1800 x 700 / neodymium magnets, laser cut aluminum, Fresnel lens


Inter Solaris is a kinetic mechanism that, when placed in specific locations using sunlight, transforms rocks found in its vicinity. The exposure of the kinetic mechanism is presented as a site-specific installation for which rock processing at different locations is crucial. The Inter Solaris concept works in time cycles during which it acts on the medium with concentrated sunlight. Medium – the rock is placed in a rotating shaft that rotates, exposing different parts to the sun’s rays. By the continuous action of sunlight, the rock is transformed, machined. The whole device works depending on the solar activity of the Sun, which affects the transformation process of the objects. The activity of the Sun is reflected in different intensities of recording into individual objects.

The burned inscription in the rock is not only a record of solar activity. Solar radiation is influenced by other variable factors. For example, as it passes through our atmosphere, it is reduced. Day and season are also important. Other factors may be pressure, air humidity, cloudiness, altituda or even a bird flying in the sky. I refer to these variable factors that affect writing as filters.

Filters projected in the burnt structure into the rock show us a unique moment. Moment of moment or irreversible recording of the moment that occurred during recording. As the viewer watching this event becomes part of the filters, his presence is also transformed into a unique moment. This cycle is defined by the specific location from which the rock representing the site originates. Here the role of the artist merges with the role of the researcher who defines the key location and sets up the solar laboratory. Based on these parameters, it will record that unique moment. The Sun represents the eternal engine of mankind, which through filters and solar laboratory transforms a unique moment into the record. Evidence is the processed rock, which due to its origin is also a fragment of the place where the event took place.

The role of the artist is twofold in the case of Inter Solaris. The basis of the whole work is the performance of the work itself, when the artist acts as a mediator of experience and an interpreter of the whole process. The second role played by the artist is a collector of artifacts performing a separate function of physical works of art. The first question linking these two parts together is the meaning of the action in the long and short term. Thanks to the performance, the artist draws the viewer into the action and lends it his own insight into the dimensions that the installation opens. Furthermore, the artist, in the role of an artifact collector, combines individual performances and by his own concept bridges separate processes. In the long run, it gives the viewer the opportunity to compare individual outputs, external memory keys, and their presentation points to their common characteristics as well as unique differences.

The motive of both approaches is thus to capture the equilibrium of this stepped equation and above all to the aspect of the viewer in the play of light, time and space. Just moments of thoughtful thinking, pure minds, and the immense complexity of the problem will all emerge from the banality of everyday simplification. It is light that will be our guide in this discussion. It is unlikely that we will be able to satisfactorily answer all the questions raised, but it is certainly certain that we will eventually reach our own limits of knowledge.

Our efforts will be recorded by a light beam into a unique permanent material in a specific period of time. Together with our knowledge, the artifact arises as a direct witness of a unique moment, as a signum tempori, as an echo of the outer space resonating in human consciousness. Without the viewer as the patron of the artifact’s creation, it is not possible to decompose the data entry into meaningful information. However, each viewer has a different key to decrypt, although some aspects may coincide.

The course of time, its measurement and determination of the present time is one of the most demanding philosophical disciplines. If we look at the time following the example of St. Augustine and his treatise on time, we necessarily conclude that without human input and his thinking, there is no such thing as the present. The existence of the present is bound to the person who measures time. According to Augustine, time is not only the movement of celestial bodies, but rather the idea, being, metaphysical category, environment. Augustine then expresses the times and presence as follows:

“Shouldn’t the movement of all bodies be time? Or if the heavenly lights were turned off and only the potter’s wheel was spinning, wouldn’t it be time to measure the wheel’s rotation and say it would rotate at the same time, or – that some rotation was longer, some shorter? Or to say this, wouldn’t we also talk in time? ”

It thus relies on the basic predisposition, namely that the characteristic of time is its spreading and that it is therefore not merely an expression of the movement of bodies. And for two reasons. First, the bodies remain stationary in time, so movement is not a prerequisite of time. And secondly, even in relation to the bodies of the universe and their light, time is not conditioned, since we perceive it even when we do not see light. Time is therefore perceived by Augustine as duration. His thesis ends as follows:

“Time is nothing but duration, but I don’t really know what? It would be really strange if not the spirit itself. ”

Putting the installation into the distribution of events creates a unique time. As a work of art, Inter Solaris provides the viewer with an insight into the complexity of times and their coincidences with man and space. The artifact created in the performance is a record of these coincidences, including the spirit of the viewer himself.

At the same time, Inter Solaris is an installation inclusive of environmental art. The environment in which the installation is built and where the performance takes place, as well as time and viewer, is crucial to the complexity of the artifact recording. Because the artifact material comes directly from the performance site, its properties affect the writing itself. This creates a unique place.

The viewer’s role in the performance is not negligible. The artifact is primarily his external memory key, since he witnessed its creation. In the longer term, in the presentation of the artifacts themselves, the viewer can compare artifacts known to him to those to whom he perceives no connection. He can also and above all try to decipher the artifacts he knows, since that is their very purpose. If he is able to recall the escapades of its origin at his personal level, we can boldly say that the experiment has been successful. If he encounters white areas, or one of the factors makes no sense to him, it will certainly not be a failure but merely a thoughtful thought if his perceptual mechanism is calibrated correctly and, if so, what are the filter values he judges to be the most important. It is the individual perception of the viewer that makes each artifact unique in the work of art.

If we have already accepted the artistic-aesthetic value of the artifact, it is necessary to focus on the aesthetic aspect of the performance itself. This is based on the mutual overlap of several principles. The core concept of Inter Solaris performance is site-specific; use of the unique space for the artistic event itself with the intention to use the genius of the place to enhance the experience. In this particular case, the performance even uses material from that specific place as a key element of the whole concept. Another principle is the artistic aspect of the energy of light, which the author presents to us in its concentrated form. Metaphorically, the artist presents the light and the stone into which he records the spiral ornament with the help of a lens. This process also resembles the rotating world and the time that spans it. Apparently, light is and is not the key to understanding this philosophical-dialectical question. And this dichotomy, the excitement that the performance spectator evokes, is the key moment of the performance. The viewer thus takes away the aesthetic experience of the ordinary environment through a unique laboratory and is also exposed to dematerialized universalist philosophy. This leads to the “Inter Solaris” phase.


Inter Solaris je kinetický mechanismus, který po umístění do specifických lokací za pomoci slunečního záření transformuje horniny nalezené v jeho okolí. Samotné vystavení kinetického mechanismu je představeno jako site‑specific instalace, pro kterou je klíčové zpracování hornin na různých lokacích. Koncepce mechanismu Inter Solaris pracuje v časových cyklech, během kterých působí koncentrovaným slunečním světlem na dané médium. Médium – hornina je umístěna v rotační hřídeli, která se otáčí a tím vystavuje různé části slunečním paprskům. Kontinuálním působením slunečního světla se hornina transformuje, obrábí. Celý přístroj pracuje v závislosti na solární aktivitě Slunce, což má vliv na průběh transformace daných objektů. Aktivita Slunce se tak odráží v různých intenzitách záznamu do jednotlivých objektů.

Vypálený zápis v hornině však není pouze záznam sluneční aktivity. Sluneční záření je totiž ovlivňováno dalšími proměnnými faktory. Například při průchodu naší atmosférou dochází k jeho redukci. Důležitá je i denní a roční doba. Dalšími faktory mohou být tlak, vlhkost vzduchu, oblačnost, altituda nebo i přelet ptáka na obloze. Tyto proměnlivé faktory, které ovlivňují zápis, označuji jako filtry.

Filtry promítnuté ve vypálené struktuře do horniny nám zobrazují unikátní moment. Moment chvíle nebo nevratný záznam okamžiku, který se během záznamu stal. Protože divák přihlížející této akci se stává součástí filtrů, je i jeho přítomnost přetavená do zápisu unikátní chvíle. Tento koloběh je definován specifickou lokací, ze které pochází hornina reprezentující ono místo. Role umělce zde splývá s rolí badatele, který definuje klíčovou lokaci a nastaví solární laboratoř. Ta na základě těchto parametrů zaznamená onu unikátní chvíli. Slunce reprezentuje věčný motor lidstva, který skrze filtry a solární laboratoř přetaví unikátní chvíli do záznamu. Důkazem je zpracovaná hornina, která díky svému původu představuje i fragment místa, kde se akce odehrála.

Role umělce je v případě Inter Solaris hned dvojí. Základem celého díla je performance samotné tvorby, kdy umělec vystupuje jako zprostředkovatel zážitku a tlumočník celého procesu. Druhou rolí, kterou umělec zastává, je kolektor artefaktů plnících samostatnou funkci fyzických uměleckých děl. Prvotní otázkou spojující tyto dvě části v jeden celek je smysl celé akce v dlouhodobém i krátkodobém horizontu. Díky performanci vtahuje umělec diváka do děje a propůjčuje mu vlastní pohled do dimenzí, které instalace otevírá. Dále pak umělec v roli kolektora artefaktů spojuje jednotlivé performance a vlastním konceptem přemosťuje oddělené procesy. V dlouhodobém horizontu tak přináší divákovi možnost porovnávat jednotlivé výstupy, externí paměťové klíče a jejich prezentací poukazuje na jejich společné charakteristiky, stejně jako na unikátní odlišnosti.

Motivem obou přístupů je tak zachycení rovnováhy této stupňovité rovnice a především aspektace samotného diváka ve hře světla, času a prostoru. Stačí chvíle pozorného přemýšlení, čisté mysli a nezměrná komplexita celého problému vystoupí z banality každodenního zjednodušování. Právě světlo bude v této diskusi naším průvodcem. Není pravděpodobné, že bychom dokázali uspokojivě zodpovědět všechny vyvstalé otázky, je ovšem zcela jisté, že nakonec každý dojdeme ke své vlastní hranici poznání.

Toto naše úsilí bude zaznamenáno světelným paprskem do jedinečného stálého materiálu v konkrétním časovém úseku. Spolu s naším poznáním vzniká artefakt jako přímý svědek unikátního momentu, jako signum tempori, jako ozvěna vnějšího prostoru rezonující v lidském vědomí. Bez diváka jako patrona vzniku artefaktu není možné rozložit datový zápis do smysluplné informace. Každý divák má ovšem k dešifrování odlišný klíč, ačkoliv se některé aspekty mohou shodovat.

Běh času, jeho měření a určení času přítomného je jednou z nejnáročnějších filosofických disciplín. Pokud nahlížíme čas po vzoru svatého Augustina a jeho pojednání o čase, nutně dojdeme k závěru, že bez vstupu člověka a jeho myšlení, nic jako přítomnost neexistuje. Existence přítomnosti je pevně vázána k člověku, který čas měří. Dle Augustina není totiž čas jen pohybem nebeských těles, ale spíše ideou, jsoucnem, metafyzickou kategorií, environmentem. O časech a přítomnosti se pak vyjadřuje Augustin takto:

„Neměl by býti časem pohyb všech těles? Či snad kdyby zhasla nebeská světla, a točilo se jen kolo hrnčířovo, nebyl by již čas, jímž bychom měřili otáčení kola a mohli říci, že se otočí za stejnou chvíli, nebo – že některé otočení jest delší, jiné kratší? Anebo mluvíce toto, nemluvili bychom také my v čase?“

Opírá se tak o základní predispozici a totiž, že vlastností času je jeho rozprostřenost a že tedy není jen vyjádřením pohybu těles. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé v čase setrvávají i tělesa nehybná, tedy pohyb není předpokladem času. A zadruhé ani ve vztahu k tělesům vesmíru a jejich světlu není čas podmíněn, jelikož jej vnímáme, i když nevidíme světlo. Čas je tedy Augustinem vnímán jako trvání. Své teze končí takto:

„Čas není ničím jiným, než jakýmsi trváním, nevím však opravdu čeho? By-lo by opravdu divné, kdyby ne samotného ducha.“

Zasazením instalace do rozprostření dějů vzniká unikum času. Inter Solaris jako umělecké dílo tak poskytuje divákovi možnost nahlédnout do komplexity časů a jejich koincidencí s člověkem a prostorem. Artefakt vytvořený v rámci performance je zápisem těchto koincidencí, včetně ducha samotného diváka.

Zároveň je Inter Solaris instalací inkludující do umění environmentálního. Environment, ve kterém je instalace postavena a kde probíhá performance, je stejně jako čas a divák klíčový pro komplexitu záznamu v artefaktu. Tím, že materiál artefaktu přímo pochází z místa performance, jeho vlastnosti ovlivňují samotný zápis. Vzniká tak unikum místa.

Divákova role je v celé performanci nezanedbatelná. Artefakt je totiž především jeho externím paměťovým klíčem, jelikož on je svědkem jeho vzniku. V delším časovém horizontu v rámci prezentace samotných artefaktů totiž může divák porovnávat artefakty jemu známé s těmi, ke kterým žádnou spojitost nevnímá. Rovněž a především se může pokusit dešifrovat artefakty jemu známé, jelikož to je právě jejich hlavním smyslem. Pokud bude schopen vybavit si unika jeho vzniku v jeho osobních rovinách, můžeme směle prohlásit, že experiment dopadl úspěšně. Pokud narazí na bílá místa, či mu některý z faktorů nebude dávat smysl, nepůjde rozhodně o selhání, ale pouze o podnětné zamyšlení, je-li jeho percepční mechanismus kalibrován správně a pokud ano, jaké jsou hodnoty filtrů, které posuzuje jako nejdůležitější. Právě individuální vnímání diváka činí každý artefakt unikátní v rovině uměleckého díla.

Pokud jsme již akceptovali umělecko-estetickou hodnotu artefaktu, je tře-ba se zaměřit i na estetickou aspektaci samotné performance. Ta vychází ze vzájemného přesahu několika principů. Nosným konceptem performance Inter Solaris je site-specific; využití unikátního prostoru pro samotnou uměleckou akci se záměrem využít genialoci daného místa k umocnění prožitku. V tomto konkrétním případě dokonce využívá performance materiál z tohoto specifického místa jako klíčový prvek celého konceptu. Dalším principem je potom umělecká aspektace energie světla, kterou nám autor pomocí čočky představuje v její koncentrované podobě. Metaforicky tak umělec předkládá světlo a kámen do nějž za pomocí čočky zaznamenává spiralický ornament. Tímto procesem se divákovi připodobňuje i rotující svět a čas, který se na něm prostírá. Jak se zdá, světlo je i není klíčem k pochopení této filosoficko-dialektické otázky. A právě tato dichotomie, vzruch, který v divákovi performance vyvolá, je klíčovým momentem celé performance. Divák si tak odnáší estetický prožitek z působení běžného prostředí skrze unikátní laboratoř a zároveň je vystaven dematerializované univerzalistické filosofii. Dostává se tak do fáze „Inter Solaris“.


AVU 2019

documentation of installation at the Academy of Fine Arts in Prague
design documentation

Close Menu