Prologue Of Signum Supra

7:43 / video


A primeval, original pattern or a matrix most likely exists in dimensions that are out of our comprehension. However, deviations and subsidiary structures of this pattern interacting with each other, together with their potentials of valence, create an effect that is perceptible to some, and some people are even able to reproduce it into mind-bending works of art. I thereby establish the artist as an interpreter of the pattern, as someone who has a gift of reading it but first and foremost a gift of transmitting a voice of the matrix to a broader audience. The reason why is the artist capable of translating a particular part of the complex environment of the cosmos and not another is not always clear and the artist himself is naturally not the only interpreter of the pattern. I would rather suppose that an artistic expressing caused by the impacts of the matrix on a human psyche is one of many possible manifestations of his sensitive soul, which is an important premise for an ability to derive from the source code.
I therefore perceive the role of an artist as a continuation of shaman tradition. I have spent a great deal of time in my life in nature and I feel I have a very close relation to it. My mind is able to perceive its structures, tiny parts of the spectrum of the source code, and I am then able to visualize them in my work. And there are naturally a lot of different spectrums and many interpreters of the source code there.
I believe that the diversity of artistic expressions is a testament of an infinite complexity of the source and any new approach of reading it helps to create another of its dimensions. We can easily observe this fact in sacral architecture. There are three dimensions – an architectural, a musical and a spiritual dimension in a cathedral, and they are linked together in a timeless intersection – three shamans, a priest, an architect and a composer are working together to amplify the effect of to source code on a visitor of this sacred space. Each one is making it his way and complements the others at the same time. Their cooperation is not a sum of spectrums of the matrix that they are able to translate but it is an exponential augmentation of all of them. The result is an overwhelming and upright heading vectorization of energy that is almost visible to the human eye because its emanating glow rises through the walls making them nearly dissapear.
If we focused on a natural geometrization of structures, we would inevitably realize that understanding its functioning is a process that would be impossible to comprehend in a one short human life, unless we learn from perceptions of the whole area from previous generations. We can follow the progression of the regarding thinking through the whole human history in quite a detail and register some formations of so called „data repositories“ of related knowledge. We can not claim that the concerned objects just developed from simple ones and got more and more complicated; On the contrary, I presume that the complexity of these checkpoints was and still is evolving directly proportional to the intellectual awareness of its audience. A fascination by an ornamentality, despite being so inherent to a man, is not always necessarily connected to a reference of sacral dimension that it usually transmits. In layman‘s terms, a child with a pair of compasses is able to create a number of shapes without having them holding any meaning in a spiritual dimension. However, some seemingly randomly placed objects in a field could, after a deeper examining, reveal a map of a sidereal sky. If we defined an ornament as a set of points in a symmetrical arrangement, the previous sentence would not make much sense. But the opposite might be the truth. The structures, on whose essences I am focusing here, are tangible (and therefore not kinetic) reflections of storylines and patterns, which are substantially dynamic and are also very often reflections of a various cycles. Thus, the few objects that could look like a carriage or a bear cub to someone, are actually extremely symmetrical, as their true meaning lies beyond them or in other words, above them. If we lied down in the exact same spot and „set a longer shutter speed“ (as a photographer would say), then we would observe an incredibly complicated representation of coordination of mentioned objects. Being self-conscious of our own dynamic is an equally important part of our observation because, even that it might not be obvious to some, we are constantly moving through a time and space on our own little object. I suppose that this is quite a complicated thought for everyone, especially when most people need to deal with problems of a more existential nature. So it seems that the chosen individual (his predispositions being any nature) who does not engage in social aspects in diverse hard conditions of life has to compensate for his conduct by translation of his own thoughts. And therefore a social status of an interpreter of the source code is formed and it is present under many different names through the whole human history.
This whole observation of mine is in principle quite primitive and abbreviated. The preliminary thesis is however, just a base of my reasoning. We would get to the core of the problem of interpreting the source code, whose existence I present here as a question, if we got to the point where the factual and the symbolical dimensions intersect. There is a complex metaphysical environment of architectural, philosophical and theological patterns at the intersection. When we accept the aforementioned proportionality between a complexity of a structure and its original percept as a starting point of our observation, we will undoubtedly, sooner or later, find an exemplary case. I think that the pinnacle of an interconnection in a triangle, a stimulus – an interpretation – a recipient, is sacral architecture, and if I had to select its top element, it would have to be a Gothic cathedral or its Oriental opposite. I would not dare to compare the profoundness of their structures, but I am aware of their paralleled purposes. If a person is, even subconsciously, able to apprehend the pulsating, almost psychedelic structures of oriental patterns, the multiplied space of the Gothic cathedral will have a similar effect. And the fact that those seemingly incomparable objects have a same tendency to interweave a detailed geometrization with the symbolism-permeated environment is not without a cause, there is the same source hidden there in the concept.
Our source behaves basically like a black hole, or rather a hidden cosmic object not directly visible to the human eye. What we can observe is an impact on its surroundings being it an axis deflection of other object or an expansion field of particles accelerated by its presence. I hope that there is no reason for disproving my thoughts or implementing any religious or scientific dogmas, I am just trying, as an artist, to submit a hypothesis about the existence of this phenomenon. I find its impact fairly self-evident. Let the fact, that some structures affect the human psyche and others do not, be a testament. Only just the phenomenon of the same patterns and combinations emerging throughout all cultural circles makes me presume, that there is a something they all originated from, a something we are not able to designate, but feel and transmit to others by connecting our transcendental perception with a geometrical structure. The structure defined by these footholds together with my own lexicology and diction of my work.



Prvotní vzorec, či chceme-li matrice, leží nejspíš v rozměrech, které nedokážeme obsáhnout svým vědomím. Deviace matrice a její dceřiné struktury však vytvářejí formou vzájemných interakcí a svým valenčním potenciálem efekt, který lidé dokážou cítit a někteří z nich dokonce i reprodukovat jako dílo, které hýbe lidským vědomím. Pasuji tak umělce do role vykladače vzorce, který má dar nejenom číst, ale především předávat hlas matrice širšímu publiku. Není vždy jasné, proč umělec dokáže překládat právě onu danou konkrétní část komplexního prostředí kosmíru. Vykladačem vzorce samozřejmě není jen umělec. Spíše se domnívám, že umělecké ztvárnění dopadů matrice na lidskou psychiku je jen jedním z mnoha možných projevů senzitivního ducha, který je jasným předpokladem pro schopnost čerpat ze zdrojového kódu. 
Roli umělce tedy chápu jako pokračování šamanské tradice. Ve svém životě jsem strávil mnoho času v přírodě a mám k ní velice silný vztah. Struktury, které vnímám, jsou spektrem zdrojového kódu, jejž dokáže zachytit mé vědomí a já jsem poté schopen ho vizualizovat ve své tvorbě. Je samozřejmě mnoho různých spekter a mnoho vykladačů zdrojového vzorce. 
Myslím, že diverzita uměleckých projevů je důkazem nekonečné spletitosti zdroje. Každý další přístup ke čtení kódu nám dotváří jeden z jeho rozměrů. Krásně tuto skutečnost můžeme sledovat v sakrální architektuře. V katedrále se prolíná rovina architektonická s rovinou duchovní, hudební a s rovinou obsahovou. Tři šamani, kněz, architekt a hudební skladatel zesilují působení vzorce na návštěvníka posvátného prostoru. Každý tak činí po svém a zároveň se doplňují. Jejich součinnost není sčítáním spekter, ale je jejich exponenciálním umocněním. Výsledkem je ohromující vektorizace energie, která strmí vzhůru, a téměř můžeme vidět, jak její emanující záře vzlíná do zpěvem rozechvělých zdí, které by snad ani neměly stát. 
Pokud se zaměříme na přírodní geometrizaci struktur, nutně dojdeme k závěru, že jejich uvědomění lidským chápáním je proces, který se nedá bez předchozích generačních percepcí obsáhnout v jednom lidském životě. V průběhu vývoje lidstva můžeme vcelku podrobně mapovat vývoj tohoto uvažování a rovněž je možné zaznamenat vznik “datových úložišť” těchto vědomostí. Nelze říci, že by se tyto objekty vyvíjely od prostých po více komplikované. Naopak se domnívám, že komplexnost těchto záchytných bodů se vyvíjí přímo úměrně s duchovním povědomím publika, k němuž jsou odkazovány. Fascinace ornamentalitou je sice člověku blízká, nicméně není vždy nutně propojena se sakrálním rozměrem odkazu, který předává. Laicky řečeno, dítě s kružítkem dokáže vytvořit množství obrazců, které nemají žádný význam v duchovním rozměru. Naopak několik zdánlivě nahodile rozmístěných objektů v poli vyjeví po hlubším prozkoumání mapu hvězdné oblohy. Pokud jako ornament označujeme množinu bodů ležících v symetrickém uspořádání, pak předchozí věta nedává příliš mnoho smyslu. Jenomže opak je pravdou. Struktury, jejichž podstatu se zde snažím zkoumat, jsou hmotnou a tudíž nekinetickou reflexí dějů a vzorců, které jsou ze své podstaty dynamické, a velice často jsou rovněž odrazem různých cyklů. Tedy těch několik objektů, které někomu mohou připomínat vozík a jinému medvídě, jsou vrcholně symetrické, jelikož jejich pravý význam leží mimo ně, respektive nad nimi. Pokud bychom si lehli na stejné místo a slovy fotografa “nastavili delší čas”, viděli bychom potom neuvěřitelně komplikovaný obrazec vytvořený součinností pozorovaných těles. Neméně důležitou vlastností našeho pozorování je však i vědomí vlastní dynamiky, jelikož navzdory zdání se i my pohybujeme v prostoru a čase na tělese, jež nás nese. Takto komplikovanou úvahu však jen těžko zvládne každý a obzvlášť v čase, kdy se musí starat o problémy, jež jsou existenciální povahy. Je proto nasnadě, že vyvolený jedinec, ať již jsou jeho predispozice různorodé povahy, musí jako daň za svou sociální neangažovanost v drsných podmínkách předložit společenskou kompenzaci v podobě překladu vlastních úvah. Vzniká tak společenský status vykladače vzorce, který v lidských dějinách nese mnoho jmen.
Tato moje úvaha je v zásadě zkratkovitá a primitivní. Úvodní teze je však jen bází mé úvahy. K jádru problému překladu zdrojového vzorce, jehož existenci zde předkládám jako otázku, se dostáváme ve chvíli, kdy se protkne rovina, v níž se zachycují faktické jevy s rovinou symbolickou. Na průsečíku těchto rovin leží komplexní prostředí vzorců architektonických, filozofických a teologických. Pokud přijmeme jako výchozí bod našeho pozorování již zmiňovanou úměrnost mezi komplexitou struktury a překládaného vjemu, dříve či později narazíme na ukázkový příklad. Domnívám se, že vrcholem propojení trojúhelníku, podnět – překlad – příjemce, je sakrální architektura. Pokud bych z této kategorie měl vyčlenit její vrcholný prvek, bude to gotická katedrála, či její orientální protějšky. Netroufám si komparovat promyšlenost jejich struktur. Zato jsem si však vědom jejich shodného účelu. Pokud člověk, byť podvědomě, dokáže vnímat až psychidelické a pulzující struktury orientálních vzorů, stejný efekt na něj bude mít umocněný prostor gotického chrámu. Není bez příčiny, že oba dva zdánlivě neporovnatelné objekty vycházejí z konceptu prolínání detailní geometrizace prostředí protknutého symbolikou, jež v sobě ukrývá tentýž zdroj.
Náš zdroj se však chová jako černá díra, či spíše jako skryté vesmírné těleso, jejž není možné přímo spatřit. Je však možné sledovat jeho dopad na okolí, ať je to vychýlení osy jiného tělesa, či dilatační pole částic urychlených jeho přítomností. Rozhodně není cílem mé úvahy vyvracet či zavádět náboženská nebo vědecká dogmata. Pouze jako umělec předkládám hypotézu o tomto jsoucnu. Jeho dopad je totiž evidentní. Důkazem budiž to, že některé struktury mají na lidskou psychiku dopad a jiné nikoli. Právě to, že se napříč kulturními okruhy opakují tytéž kombinace, mě utvrzuje v domnění, že mají společný původ v něčem, co nelze pojmenovat, ale lze pocítit a zprostředkovat okolí pomocí navázání transcendentálního vjemu na geometrickou strukturu. Strukturu přejatou skrze ony záchytné body a obohacenou o vlastní lexikologii a dikci v mé tvorbě.

avu 2017

Close Menu