Magana Mutatio / Aurei Montis
Brůhovo dílo se ani ve vizualitě ani v materialitě neslučuje s krizemi současného světa lidí, alespoň ne napřímo. Vystupuje z nich a prozkoumává jiné limity. V instalaci pro ostravské Plato v rámci letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého mísí několik svých dlouhodobých postupů (Magna Mutatio, Inter Solaris, resp. Aurei Montis) v jednu navzájem propletenou konfiguraci. Tentokrát využívá své metody při zkoumání geologicky specifického místa Zlatého Vrchu v severních Čechách. V instalaci primárně pracuje s běžně zrakem nezaznamenatelnými jevy. První část z jednotlivých hliníkových konstrukcí se zabudovanými transparentními displeji napájených odhalenou základovou deskou s viditelnými kabely – toky informací –, zpřítomňují běžně zraku zakrytý prvek. Na displejích pak protéká vizuální mezistav, resp. stav, u kterého nedokážeme jasně říct, o co se jedná – stěží identifikovatelné mapy. Automatizované projekce map výbojů, záchvěvů, uzlin, smyček, pořízených a zaznamenaných stroji odpovídají hraničním přírodním místně definovaným procesům, které s člověkem souvisejí jen vzdáleně, a pokud vůbec, tak jen historicky podmíněně. Spolu s dalšími hypertechnologickými objekty svázanými s prostorem jen díky neodymovým magnetům – neviditelná síla – tyto jevy vkládají do prostředí otázku nikoliv proč, ale jak. Respektive dotaz, který tradičně pokládáme, pakliže lidské myšlení či vidění nedosahuje stavu pochopení, porozumění, a to ani poté, kdy je umělecko-technologická strategie tvůrcem, kurátorem vysvětlena. Měření, mapování a následné uvedení do projekce – Brůhova taktika – upozorňuje na fyzický zápis, paměť, každodenní reality nacházející se mimo lidské tělo. Záznam je sice empiricky člověku představitelný ve zdrojovém kódu, ale ve své komplexitě vizuálně, a tedy z principu emočně, nezachytitelný – pouze simulovaný – generativní.
Budoucnost Kryštof Brůha člověku úplně neupírá. Neproniknutelnou mez technologického pokroku schovanou ve střevech základové desky je možné narušit blízkostí, s jakou k ní člověk přistoupí. Druhou mez – skrytý přírodní živel – reprezentovaný bílými plochami obrazovek překonává člověk při pohledu zpříma skrze zavěšené skleněné desky. Kryštof Brůha tyto desky pokryl polarizační vrstvou, která na bílých obrazovkách chybí a tím odhaluje skryté makroskopické záběry geologických změn Zlatého Vrchu z dlouhodobého datového sběru Evropskou vesmírnou agenturou. Právě tato mezera pohledu, kdy člověk bez polarizační desky není schopen alespoň zahlédnout data, poukazuje na nepoznané nebo lidstvem vytvořené nebezpečí, pakliže se nedívá správně. Konstelaci objektů a obrazovek doplňují zavěšené hliníkové disky, v jejichž středech jsou ukotveny geologické nálezy, které však nevypadají, že by je v takové podobě bylo možné v přírodě najít. Prošly též technologickou, rovněž přírodní transformací, více ale uměleckou manipulací prostřednictvím kinetického mechanismu (algoritmus byl nastaven dle přírodních podmínek místa). Ustanovením gigantické Fresnelovy čočky, která stočila a koncentrovala směr slunečního paprsku do umělcem vybrané horniny, provedl nový zápis paměti daných přírodních podmínek v daném čase. Díla – po určitém stupni odhalení zrakem – fluktuují v jakýchsi meziprostorech; vesmír, Země – příroda, člověk, technologie. Nestaví jasné hranice, ale přelévavé variace, kombinatorní přechody pohledů v čase a v místě.
Vzdálenost sledování z vesmíru, rozšířená perspektiva vidění, která se při pozorování v čase transformuje, vytrhuje lidské jednotlivce, komunity, společnosti z pozice iniciátorů a následných kontrolorů všeho dění. „Ukazování“ a „ohledávání zrakem“ v galerii pak však vtahuje člověka zpět jako čitatele. Povaha takového čitatele v komplexním zlomku se přibližuje, nebo už dokonce vstoupila do časové fáze bezmocnosti účinně zasáhnout. Člověk, společnost se zdá být snítkou, která se učí usmířit se se svým blízkým koncem, na což Brůha poukazuje sledováním aktivity jiných než lidských měřítek. Smyslová zkušenost s takovými změnami v čase je základním prvkem tendence v současné globální tvorbě – umění v antropocénu –, která se obrací k jiným časům – času geologickému, jehož pouhým partikulárním intervalem je čas lidský. Díky lidské stránce (manipulace s lidským zrakem pomocí
technologie) v Brůhově umění nenalézáme jen dualistický princip společnosti proti přírodě, ale rozšířenější sice dočasnou novou syntézu. Precizním používáním technologií z ní Brůha tvoří horizontální spojnici mezi člověkem a přírodou. Pohledem z oběžné dráhy na Zem je Brůha schopen kondenzovaně dovolit lidským smyslům alespoň zahlédnout „hyperobjekt“, který podle Timothyho Mortona je bez centra a vyznačuje se všudypřítomností. Pohybuje se mimo lidské měřítko a je definovatelný pouze svými projevy, otisky v objektech, mezi něž Morton řadí i člověka, který svou činností hyperobjekt stvořil. Dílo Brůhy je nejen otiskem, ale záměrnou koncentrací, která způsobuje proměnlivost vnímání při průchody mezi prvky v instalaci. Divák svým pohledem a ohledáváním prvků v díle rozpoznává svou pozici na horizontální struktuře se všemi objekty, které se vyznačují nevyhnutelnou konečností oproti hyperobjektu, který svůj čas skonu nemá ve hmatatelném čase lidí.
Ve své práci vycházím z textu Jana Zálešáka: Apocalypse Me, knihy Timothyho Mortona Hyperobjects a z osobního rozhovoru s Kryštofem Brůhou.
Autor kritického textu: Ruda Minka