Prologue Of Signum Supra

MFDF Ji.hlava / Jihlava / Česká republika

Technika / full HD video / 7:43

Prvotní vzorec, či chceme-li matrice, leží nejspíš v rozměrech, které nedokážeme obsáhnout svým vědomím. Deviace matrice a její dceřiné struktury však vytvářejí formou vzájemných interakcí a svým valenčním potenciálem efekt, který lidé dokážou cítit a někteří z nich dokonce i reprodukovat jako dílo, které hýbe lidským vědomím. Pasuji tak umělce do role vykladače vzorce, který má dar nejenom číst, ale především předávat hlas matrice širšímu publiku. Není vždy jasné, proč umělec dokáže překládat právě onu danou konkrétní část komplexního prostředí kosmíru. Vykladačem vzorce samozřejmě není jen umělec. Spíše se domnívám, že umělecké ztvárnění dopadů matrice na lidskou psychiku je jen jedním z mnoha možných projevů senzitivního ducha, který je jasným předpokladem pro schopnost čerpat ze zdrojového kódu. 

Roli umělce tedy chápu jako pokračování šamanské tradice. Ve svém životě jsem strávil mnoho času v přírodě a mám k ní velice silný vztah. Struktury, které vnímám, jsou spektrem zdrojového kódu, jejž dokáže zachytit mé vědomí a já jsem poté schopen ho vizualizovat ve své tvorbě. Je samozřejmě mnoho různých spekter a mnoho vykladačů zdrojového vzorce. 

Myslím, že diverzita uměleckých projevů je důkazem nekonečné spletitosti zdroje. Každý další přístup ke čtení kódu nám dotváří jeden z jeho rozměrů. Krásně tuto skutečnost můžeme sledovat v sakrální architektuře. V katedrále se prolíná rovina architektonická s rovinou duchovní, hudební a s rovinou obsahovou. Tři šamani, kněz, architekt a hudební skladatel zesilují působení vzorce na návštěvníka posvátného prostoru. Každý tak činí po svém a zároveň se doplňují. Jejich součinnost není sčítáním spekter, ale je jejich exponenciálním umocněním. Výsledkem je ohromující vektorizace energie, která strmí vzhůru, a téměř můžeme vidět, jak její emanující záře vzlíná do zpěvem rozechvělých zdí, které by snad ani neměly stát. 

Pokud se zaměříme na přírodní geometrizaci struktur, nutně dojdeme k závěru, že jejich uvědomění lidským chápáním je proces, který se nedá bez předchozích generačních percepcí obsáhnout v jednom lidském životě. V průběhu vývoje lidstva můžeme vcelku podrobně mapovat vývoj tohoto uvažování a rovněž je možné zaznamenat vznik “datových úložišť” těchto vědomostí. Nelze říci, že by se tyto objekty vyvíjely od prostých po více komplikované. Naopak se domnívám, že komplexnost těchto záchytných bodů se vyvíjí přímo úměrně s duchovním povědomím publika, k němuž jsou odkazovány. Fascinace ornamentalitou je sice člověku blízká, nicméně není vždy nutně propojena se sakrálním rozměrem odkazu, který předává. Laicky řečeno, dítě s kružítkem dokáže vytvořit množství obrazců, které nemají žádný význam v duchovním rozměru. Naopak několik zdánlivě nahodile rozmístěných objektů v poli vyjeví po hlubším prozkoumání mapu hvězdné oblohy. Pokud jako ornament označujeme množinu bodů ležících v symetrickém uspořádání, pak předchozí věta nedává příliš mnoho smyslu. Jenomže opak je pravdou. Struktury, jejichž podstatu se zde snažím zkoumat, jsou hmotnou a tudíž nekinetickou reflexí dějů a vzorců, které jsou ze své podstaty dynamické, a velice často jsou rovněž odrazem různých cyklů. Tedy těch několik objektů, které někomu mohou připomínat vozík a jinému medvídě, jsou vrcholně symetrické, jelikož jejich pravý význam leží mimo ně, respektive nad nimi. Pokud bychom si lehli na stejné místo a slovy fotografa “nastavili delší čas”, viděli bychom potom neuvěřitelně komplikovaný obrazec vytvořený součinností pozorovaných těles. Neméně důležitou vlastností našeho pozorování je však i vědomí vlastní dynamiky, jelikož navzdory zdání se i my pohybujeme v prostoru a čase na tělese, jež nás nese. Takto komplikovanou úvahu však jen těžko zvládne každý a obzvlášť v čase, kdy se musí starat o problémy, jež jsou existenciální povahy. Je proto nasnadě, že vyvolený jedinec, ať již jsou jeho predispozice různorodé povahy, musí jako daň za svou sociální neangažovanost v drsných podmínkách předložit společenskou kompenzaci v podobě překladu vlastních úvah. Vzniká tak společenský status vykladače vzorce, který v lidských dějinách nese mnoho jmen.

Tato moje úvaha je v zásadě zkratkovitá a primitivní. Úvodní teze je však jen bází mé úvahy. K jádru problému překladu zdrojového vzorce, jehož existenci zde předkládám jako otázku, se dostáváme ve chvíli, kdy se protkne rovina, v níž se zachycují faktické jevy s rovinou symbolickou. Na průsečíku těchto rovin leží komplexní prostředí vzorců architektonických, filozofických a teologických. Pokud přijmeme jako výchozí bod našeho pozorování již zmiňovanou úměrnost mezi komplexitou struktury a překládaného vjemu, dříve či později narazíme na ukázkový příklad. Domnívám se, že vrcholem propojení trojúhelníku, podnět – překlad – příjemce, je sakrální architektura. Pokud bych z této kategorie měl vyčlenit její vrcholný prvek, bude to gotická katedrála, či její orientální protějšky. Netroufám si komparovat promyšlenost jejich struktur. Zato jsem si však vědom jejich shodného účelu. Pokud člověk, byť podvědomě, dokáže vnímat až psychidelické a pulzující struktury orientálních vzorů, stejný efekt na něj bude mít umocněný prostor gotického chrámu. Není bez příčiny, že oba dva zdánlivě neporovnatelné objekty vycházejí z konceptu prolínání detailní geometrizace prostředí protknutého symbolikou, jež v sobě ukrývá tentýž zdroj.

Náš zdroj se však chová jako černá díra, či spíše jako skryté vesmírné těleso, jejž není možné přímo spatřit. Je však možné sledovat jeho dopad na okolí, ať je to vychýlení osy jiného tělesa, či dilatační pole částic urychlených jeho přítomností. Rozhodně není cílem mé úvahy vyvracet či zavádět náboženská nebo vědecká dogmata. Pouze jako umělec předkládám hypotézu o tomto jsoucnu. Jeho dopad je totiž evidentní. Důkazem budiž to, že některé struktury mají na lidskou psychiku dopad a jiné nikoli. Právě to, že se napříč kulturními okruhy opakují tytéž kombinace, mě utvrzuje v domnění, že mají společný původ v něčem, co nelze pojmenovat, ale lze pocítit a zprostředkovat okolí pomocí navázání transcendentálního vjemu na geometrickou strukturu. Strukturu přejatou skrze ony záchytné body a obohacenou o vlastní lexikologii a dikci v mé tvorbě.

Full Moon Transmission

Akademie výtvarných umění v Praze / Praha / Česká republika

Technika / 500 x 2000 mm / aluminum plate, subwoofer, analog projector

Instalace navazuje na svoji předchozí prezentaci v exteriéru, kde její podstatou bylo snímání světelnosti a pozice Měsíce vůči Zemi při úplňku a následná transformace těchto jevů pomocí světelného analogového projektoru. Výstupem se tak stala specifická audiovizuální instalace.

Jedním z témat, která se v instalaci objevují, je reflexe přírodních cyklů, ovlivněných vztahem Měsíce vůči Zemi. Měsíční koloběh který během své cesty prošel názorovou evolucí, od spirituálního po pragmaticky experimentem ověřený vhled společnosti. Nám umožnil pohlížet na vztah měsíce vůči zemi, jako na názorový vzorec, který od jeho počátku akceleruje dále do budoucnosti. A který se v historii otiskl jako jeden z milníků vnímání času nebo pozorování gravitačních energií spojených s úplňkem. Ovšem myšlenkové zrychlení nezužuje okruh témat jako hrod kopí směřující k jednomu cíli, ba naopak názorový stream nabízí rozvětvující škálu pohledů na tento jev kterému jsme vystaveni.

Pro lepší porozumění jakou roli hraje instalace v kontextu výtvarného umění. Je třeba nahlédnout do palety provázanosti nepřímých vlivů s tím spojených. Tento satelit který může kdokoli a odkudkoli na zemi sledovat. Je promítnut ve všech kulturních (etnických) vrstvách. Navázanost na člověka která je patrná i v elementárním vnímání dne a noci. Nebo začlenění v kontextu náboženství. Instalace však nemá za cíl detailně rozkrývat sociálně kulturní horizonty spojené s tímto jevem. Nýbrž upozornit na jejich propojenost a zprostředkování syrového spojení s měsícem v jeho nejjasnější úplňkové formě. Z měsíce se pak stává uzel od kterého jsou vedeny nitky souvislostí. Zrcadlo instalace nám pak usnadní virtuální propojení a zhmotnění abstraktních rovin. Individualit diváka zde představuje mnohost názorového streamu který se dynamicky mění podle počtu uživatelů.

Hlavní myšlenkový uzel reprezentován měsíčním kotoučem je v instalaci převeden do škály zvukových frekvencí, které rozechvívají membránu uvnitř projektoru. V membráně je uložen extrakt z půdy v místě, kde se instalace právě nachází, což v symbolické rovině propojuje umístění instalace a snímaný měsíc. K finální synchronizaci místa projekce a Měsíce dochází, když zvukový signál dorazí do prosvícené membrány a rozvibruje médium na ní. Veškerý děj který se odehrává v projektoru je zobrazen na projekční ploše, umístěné pod projektorem.  Projekční plocha je nalazená na stejnou vibrační škálu jako membrána v projektoru. Tím je i vedená pomyslná komunikace mezi membránou a projekční plochou v instalaci. Tyto vibrace které procházející skrze diváky a vizuální stopa projekce, umožňuje zaostřit na moment který nám jindy může přijít všední nebo natolik abstraktní že splývají s naší realitou. Instalace tím nabízí náhled na trojúhelníkovou vazbu měsíce, země a člověka.