Audire Fluctus

Audire Fluctus je transmediální socha na pomezí světelného objektu a interaktivního data-totemu. Její podstatou je propojení fyzikálního světa s neviditelnými elektromagnetickými poli, která nás obklopují a neustále ovlivňují. Dílo monitoruje technologickou aktivitu svého okolí a vizualizuje elektromagnetické záření generované elektrickými sítěmi, komunikačními prostředky a zařízeními fungujícími na bázi elektrického proudu. Elektromagnetická pole, která za normálních okolností nemůžeme přímo vnímat, jsou prostřednictvím Audire Fluctus převedena do světelných a barevných vzorců. Socha tak otevírá otázku, jak vnímáme a překládáme realitu, která je částečně neviditelná, ale zásadním způsobem přítomná.

Klíčovým prvkem díla je médium zvané Spektraflux, kapalina s anizotropní strukturou, která dokáže měnit index lomu světla v závislosti na elektromagnetické aktivitě. Její chování vytváří jedinečné barevné textury, které reflektují intenzitu a dynamiku neviditelných polí, přičemž ve stavu klidu přechází do černobílých mramorových vzorců a při mechanickém pohybu se mění do odstínů duhového spektra. Tento proměnlivý vizuální efekt zdůrazňuje povahu neustálého pohybu a proměny, jež jsou vlastní jak samotným elektromagnetickým vlnám, tak technologické infrastruktuře, která je generuje.

Dílo nefunguje pouze jako vizuální objekt, ale jako aktivní prvek, který se přizpůsobuje okolnímu prostředí. Umístěné na piazzetě Národního divadla, reaguje na přítomnost velkého množství elektromagnetických zařízení v této oblasti, a tím se stává jakýmsi senzorem, jenž zviditelňuje přítomnost neviditelných sil. Tento fenomén však nezůstává uzavřen pouze ve fyzickém světě – jde o manifestaci neustálé výměny dat, signálů a energií, která definuje naše prostředí.

Zde se koncept díla proplétá s filozofií Karen Michelle Barad, především s její teorií agenciálního realismus, kde objekty, fenomény a pozorovatelé nejsou oddělené, ale vzájemně se vytvářejí v rámci neustálého procesu interakce. V kontextu Audire Fluctus tak nejde o pouhé zobrazení neviditelné technologie, ale o setkání, při kterém socha, divák a elektromagnetické pole vstupují do dynamického procesu vzájemného ovlivňování. Vnímání se zde neomezuje na pasivní sledování díla, ale stává se aktivním spolutvůrcem fenoménu – každý krok diváka, každá změna v elektromagnetickém poli je spolutvůrčím aktem, v němž se realita znovu formuje.

Audire Fluctus tak neodhaluje pouze skrytou vrstvu našeho technologického prostředí, ale přetváří samotné pojetí interakce mezi světem, divákem a objektem v dynamický akt, kde hranice mezi subjektem a objektem neexistuje jako předem daná, ale se neustále rodí a zaniká v závislosti na aktu pozorování a účasti.

…dquele que é (des)objeto II

„…dquele que é (des)objeto II“ pořádaná Fundação Leal Rios v Lisabonu (27. září 2024 – 22. února 2025) nabízí hluboký pohled na pojetí objektu v současném umění. Pod kurátorským vedením Miguela Leala Riose se návštěvníci mohou ponořit do díla 21 umělců, kteří zkoumají hranice a podstatu objektů skrze dekonstruované a transformované formy.

Hlavním tématem výstavy je vztah mezi objektem, jeho formou a významem. Díla, inspirovaná teoriemi Jacquese Derridy o dekonstrukci a Michaela Frieda o objektovosti, zpochybňují tradiční chápání objektů, zdůrazňují jejich ambivalence mezi hmotností a lehkostí, dvou- a trojrozměrností či lidskou dotekovou interakcí. Výstava se tak zaměřuje na objekty, které nás vedou k zamyšlení nad jejich vnitřním životem a novými identitami odhalenými uměleckou transformací.

Otevřený Horizont

Výstavní projekt sleduje problematiku aktualizovaného vztahu současného vizuálního umění k prostoru a krajině. Pracuje se třemi podmnožinami koncepčního celku. Dvě založené na prezentaci současné malby a obrazu, v nichž bude zohledněno více přístupů ke krajině a rozmanitost reflektivních strategií, od tradiční plenérové malby, přes konstruování prostoru až po krajiny paměťové, fiktivní, imaginární a urbánní. Třetí podmnožinu tvoří audiovizuální instalace zaměřené na vnitřní pohyb krajinných struktur, na reflexi jejich procesuální tektoniky, ale i na performativní přítomnost „uprostřed místa“ v „konkrétním čase“.
Projekt OTEVŘENÝ HORIZONT cílí na udržitelnost
vztahu k žánru, který se radikálně proměňuje – ke krajinářství v rozšířeném poli. V rozšířeném poli jak z hlediska formálních postupů a použitých výrazových prostředků, tak i z hlediska vnitřní angažovanosti, fyzického, technického a technologického vstupu do situace místa, času a prostoru.

Mutatio Superstratum

Mutatio Superstratum je transmediální socha, která prostřednictvím kontinuálního sledování elektromagnetických polí odhaluje neviditelné toky, propojující virtuální infrastrukturu s lidským vnímáním. Dílo neslouží jako pouhá vizualizace dat; je to fluidní, organická zkušenost, kde virtuální síly a lidské smysly tvoří nový hybridní prostor. Elektromagnetické vlny, generované technologiemi v okolí, jsou zachyceny a přetvořeny prostřednictvím sochy, čímž se materializuje to, co by jinak zůstalo mimo dosah běžné percepce. Mutatio Superstratum tedy zkoumá mezní hranice mezi viditelným a latentním, mezi skutečností a jejími virtuálními přesahem.

Zásadním médiem díla je Spektraflux, látka, jejíž anizotropní struktura reaguje na elektromagnetické impulsy tím, že mění index lomu světla a barevnou strukturu sochy. Tento proces barevné transformace není pouze vizuálním jevem, ale projevem metamorfózy, kde virtuální toky formují fyzickou přítomnost díla. Dynamika zachycených signálů vytváří neustále se měnící vizuální vzorce, které podněcují otázky o povaze prostoru, který vnímáme: je prostor, jak ho známe, stabilní entitou, nebo je neustále přetvářen neviditelnými virtuálními silami?

Tento performativní aspekt díla navozuje hlubší otázky o subjektivitě a ontologii v rámci rozplývající se hranice mezi fyzickým a virtuálním světem. Divák se stává součástí tohoto procesu – jeho vlastní technologická zařízení, která generují elektromagnetické vlny, interagují s dílem a ovlivňují jeho proměnu. Interakce mezi divákem, sochou a prostředím tedy odhaluje mnohem víc než jen estetickou zkušenost: zviditelňuje složitou síť vztahů a vzájemného vlivu mezi tělem, technologií a prostorem, kde každý pohyb, každý signál, je zároveň participací na tvoření virtuální reality.

Filozofický přesah díla Mutatio Superstratum se dotýká konceptů experimentálního myšlení, jak ho například rozvíjí Reza Negarestani, jehož filozofické spekulace o kybernetických systémech a virtuálních strukturách nabízejí nový způsob uvažování o vztahu mezi technologií a ontologií. Negarestani vidí technologické systémy nejen jako nástroje, ale jako aktivní, autonomní síly, které přetvářejí samotné základy reality a subjektivity. V tomto duchu je Mutatio Superstratum nejen reflexí o technologickém prostředí, ale i experimentem, který naznačuje, že realita není pevná, ale je stále znovu vyjednávána skrze interakce virtuálních a fyzických vrstev.

Instalace v Oblastní galerii Liberec tím pádem nefunguje jako uzavřený estetický objekt, ale jako proces, kde se neustále proměňují hranice mezi divákem, technologií a prostorem. Mutatio Superstratum nás nutí ptát se, zda jsme pouze pasivními příjemci virtuálních signálů, nebo zda se stáváme součástí širší sítě, která překračuje klasické chápání subjektu a objektu. Socha nejen že zviditelňuje neviditelné, ale narušuje naše chápání stabilní reality – svět, v němž žijeme, je nekonečnou sérií mutací a neustálého přepisování, kde virtuální vrstvy definují naše každodenní zkušenosti i samotné ontologické základy.