Inter Solaris

Akademie výtvarných umění v Praze / Praha / Česká republika

Technika / laserem řezaný hliník / Fresnelovy čočky / neodymové magnety - 2000x1800x700mm

Inter Solaris je kinetický objekt, který po umístění do specifických lokací za pomoci slunečního záření přetváří horniny nalezené v jeho okolí. Mechanismus díla pracuje v časových cyklech, během kterých působí koncentrovaným slunečním světlem na dané médium. Médium – hornina je umístěna v rotační hřídeli, která se otáčí a tím vystavuje různé části média slunečním paprskům. Kontinuálním vlivem slunečního záření se hornina proměňuje, obrábí. Celý přístroj pracuje v závislosti na solární aktivitě, což má vliv na průběh transformace daných objektů. Působení Slunce se tak odráží v různých intenzitách záznamu do jednotlivých hornin.

Zápis vypálený v hornině však není pouhým zaznamenáním solární aktivity. Sluneční záření je ovlivňováno dalšími proměnnými faktory, například při průchodu naší atmosférou dochází k jeho redukci. Důležitá je i denní a roční doba. Dalšími činiteli mohou být tlak, vlhkost vzduchu, oblačnost, altituda nebo i přelet ptáka na obloze. Tyto filtry promítnuté ve vypálené struktuře reprezentují unikátní moment, nevratný záznam okamžiku, který se během výpalu stal. I divák přihlížející této akci se stává součástí filtrů, jeho přítomnost je také přetavená do zápisu jedinečné chvíle.

Celý koloběh je definován specifickým prostředím, ze kterého pochází hornina zastupující ono místo. Role umělce zde splývá s rolí badatele, který definuje klíčovou lokaci a nastaví solární laboratoř. Na základě těchto parametrů je zaznamenávána ona unikátní chvíle. Slunce reprezentuje věčný motor lidstva působící v tomto okamžiku skrze filtry a solární laboratoř. Důkazem a současně artefaktem je zpracovaná hornina, která díky svému původu představuje i fragment místa, kde se akce odehrála.

Role umělce je v případě Inter Solaris hned dvojí. Základem celého díla je performance samotné tvorby, kdy umělec vystupuje jako zprostředkovatel zážitku a tlumočník celého procesu. Druhou rolí, kterou umělec zastává, je kolektor artefaktů plnících samostatnou funkci fyzických uměleckých děl. Prvotní otázkou spojující tyto dvě části v jeden celek je smysl celé akce v dlouhodobém i krátkodobém horizontu. Díky performanci vtahuje umělec diváka do děje a propůjčuje mu vlastní pohled do dimenzí, které instalace otevírá. Dále pak umělec v roli kolektora artefaktů spojuje jednotlivé performance a vlastním konceptem přemosťuje oddělené procesy. V dlouhodobém horizontu tak přináší divákovi možnost porovnávat jednotlivé výstupy, externí paměťové klíče a jejich prezentací poukazuje na jejich společné charakteristiky, stejně jako na unikátní odlišnosti.

Motivem obou přístupů je tak zachycení rovnováhy této stupňovité rovnice a především aspektace samotného diváka ve hře světla, času a prostoru. Stačí chvíle pozorného přemýšlení, čisté mysli a nezměrná komplexita celého problému vystoupí z banality každodenního zjednodušování. Právě světlo bude v této diskusi naším průvodcem. Není pravděpodobné, že bychom dokázali uspokojivě zodpovědět všechny vyvstalé otázky, je ovšem zcela jisté, že nakonec každý dojdeme ke své vlastní hranici poznání.

Toto naše úsilí bude zaznamenáno světelným paprskem do jedinečného stálého materiálu v konkrétním časovém úseku. Spolu s naším poznáním vzniká artefakt jako přímý svědek unikátního momentu, jako signum tempori, jako ozvěna vnějšího prostoru rezonující v lidském vědomí. Bez diváka jako patrona vzniku artefaktu není možné rozložit datový zápis do smysluplné informace. Každý divák má ovšem k dešifrování odlišný klíč, ačkoliv se některé aspekty mohou shodovat.

Běh času, jeho měření a určení času přítomného je jednou z nejnáročnějších filosofických disciplín. Pokud nahlížíme čas po vzoru svatého Augustina a jeho pojednání o čase, nutně dojdeme k závěru, že bez vstupu člověka a jeho myšlení, nic jako přítomnost neexistuje. Existence přítomnosti je pevně vázána k člověku, který čas měří. Dle Augustina není totiž čas jen pohybem nebeských těles, ale spíše ideou, jsoucnem, metafyzickou kategorií, environmentem. O časech a přítomnosti se pak vyjadřuje Augustin takto:

„Neměl by býti časem pohyb všech těles? Či snad kdyby zhasla nebeská světla, a točilo se jen kolo hrnčířovo, nebyl by již čas, jímž bychom měřili otáčení kola a mohli říci, že se otočí za stejnou chvíli, nebo – že některé otočení jest delší, jiné kratší? Anebo mluvíce toto, nemluvili bychom také my v čase?“

Opírá se tak o základní predispozici a totiž, že vlastností času je jeho rozprostřenost a že tedy není jen vyjádřením pohybu těles. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé v čase setrvávají i tělesa nehybná, tedy pohyb není předpokladem času. A zadruhé ani ve vztahu k tělesům vesmíru a jejich světlu není čas podmíněn, jelikož jej vnímáme, i když nevidíme světlo. Čas je tedy Augustinem vnímán jako trvání. Své teze končí takto:

„Čas není ničím jiným, než jakýmsi trváním, nevím však opravdu čeho? By-lo by opravdu divné, kdyby ne samotného ducha.“

Zasazením instalace do rozprostření dějů vzniká unikum času. Inter Solaris jako umělecké dílo tak poskytuje divákovi možnost nahlédnout do komplexity časů a jejich koincidencí s člověkem a prostorem. Artefakt vytvořený v rámci performance je zápisem těchto koincidencí, včetně ducha samotného diváka.

Zároveň je Inter Solaris instalací inkludující do umění environmentálního. Environment, ve kterém je instalace postavena a kde probíhá performance, je stejně jako čas a divák klíčový pro komplexitu záznamu v artefaktu. Tím, že materiál artefaktu přímo pochází z místa performance, jeho vlastnosti ovlivňují samotný zápis. Vzniká tak unikum místa.

Divákova role je v celé performanci nezanedbatelná. Artefakt je totiž především jeho externím paměťovým klíčem, jelikož on je svědkem jeho vzniku. V delším časovém horizontu v rámci prezentace samotných artefaktů totiž může divák porovnávat artefakty jemu známé s těmi, ke kterým žádnou spojitost nevnímá. Rovněž a především se může pokusit dešifrovat artefakty jemu známé, jelikož to je právě jejich hlavním smyslem. Pokud bude schopen vybavit si unika jeho vzniku v jeho osobních rovinách, můžeme směle prohlásit, že experiment dopadl úspěšně. Pokud narazí na bílá místa, či mu některý z faktorů nebude dávat smysl, nepůjde rozhodně o selhání, ale pouze o podnětné zamyšlení, je-li jeho percepční mechanismus kalibrován správně a pokud ano, jaké jsou hodnoty filtrů, které posuzuje jako nejdůležitější. Právě individuální vnímání diváka činí každý artefakt unikátní v rovině uměleckého díla.

Pokud jsme již akceptovali umělecko-estetickou hodnotu artefaktu, je tře-ba se zaměřit i na estetickou aspektaci samotné performance. Ta vychází ze vzájemného přesahu několika principů. Nosným konceptem performance Inter Solaris je site-specific; využití unikátního prostoru pro samotnou uměleckou akci se záměrem využít genialoci daného místa k umocnění prožitku. V tomto konkrétním případě dokonce využívá performance materiál z tohoto specifického místa jako klíčový prvek celého konceptu. Dalším principem je potom umělecká aspektace energie světla, kterou nám autor pomocí čočky představuje v její koncentrované podobě. Metaforicky tak umělec předkládá světlo a kámen do nějž za pomocí čočky zaznamenává spiralický ornament. Tímto procesem se divákovi připodobňuje i rotující svět a čas, který se na něm prostírá. Jak se zdá, světlo je i není klíčem k pochopení této filosoficko-dialektické otázky. A právě tato dichotomie, vzruch, který v divákovi performance vyvolá, je klíčovým momentem celé performance. Divák si tak odnáší estetický prožitek z působení běžného prostředí skrze unikátní laboratoř a zároveň je vystaven dematerializované univerzalistické filosofii. Dostává se tak do fáze „Inter Solaris“.

Hornina 01

Hornina 02

Hornina 03

Hornina 04