Personal Image

Akademie výtvarných umění v Praze / Praha / Česká republika

Technika / 37,5 x 32 cm, interaktivní instalace / LCD display

Představme si okno, ve kterém můžeme pozorovat sebe z jiné perspektivy. Veškerou činnost, kterou vykonáváme fyzicky i mentálně, bychom byli schopni vnímat odosobněně, jako kdyby nešlo o nás, i když tím, koho bychom pozorovali, bychom byli stále my. Čili to, co se snažíme nalézt, leží před námi, ale přesto je to skryté. Podobně můžeme nazírat i na obraz, který se zprvu jeví pouze černobíle. Obraz snímá světelné, zvukové a časové hodnoty v jeho blízkosti. Pomocí těchto hodnot je v reálném čase generován objekt, který je vizuálně znázorněný pomocí pixelů uvnitř tohoto obrazu. Do obrazu můžeme ovšem nahlížet pouze pomocí brýlí k tomu určených.

Po nasazení brýlí můžeme pozorovat objekt, který ovlivňujeme a zároveň také generujeme svou přítomností. Pokud bychom ovšem obraz pozorovali v delším časovém intervalu, pak by mohlo dojít k určité synchronizaci diváka s obrazem. Divák by si pak také mohl uvědomit, jakým způsobem on sám obraz ovlivňuje, jak se objekt v obrazu transformuje podle jeho chování a za jakých podmínek se to děje. Po této synchronizaci by mohl obraz pozorovat i bez speciálních brýlí, jelikož by už sám věděl, jak ovlivňuje své prostředí. Obraz po tomto „setkání“ nebo synchronizací se svým divákem nemusí být pozorován pouze vizuálními smysly, ale i vlastním uvědoměním a svou sebereflexí.

Díky tomuto procesu synchronizace a uvědomění si sama sebe a svého vlivu na prostor kolem nás vzniká originální pouto mezi divákem a uměleckým objektem. I když tento proces může být ovlivněn řadou vnějších faktorů, samotné pouto je tvořeno ve zcela sterilním prostředí naší mysli. Originalita a jedinečnost každého potencionálního diváka dělá tento proces u každého jednotlivce zcela unikátním, nezachytitelným a přitom reálným.

Jestliže chceme, aby tento proces byl funkční, je třeba správně definovat možnosti a podobu tohoto abstraktního zrcadla. Toto takzvané zrcadlo snímá náš vliv na prostor kolem nás, tedy částice, na které působíme. Částice je velmi malá část hmoty, která se projevuje svými charakteristickými vlastnostmi (energií, hmotností, elektrickým nábojem, spinem, chemickou reaktivností, dobou života).

Na částice působí neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Čas, jako takový, je podstatnou složkou struktury vesmíru, ve kterém jsme také obsaženi, proto je čas jednou ze tří snímaných hodnot této instalace. Pokud chceme, aby toto zrcadlo bylo schopno reagovat v reálném čase na změny v okolních částicích, je zapotřebí snímat další hodnotu s relativně rychlou odezvou. Tou hodnotou je viditelné světlo, které díky svým vlastnostem má také podstatný vliv na okolní částice. Třetí měřenou hodnotu, za účelem získání informací o změnách částic v oblasti instalace za relativně krátký časový úsek, je zvukové vlnění. Světlo a zvuk mohou být vnímány skrze smysly diváka, jenž pak může reflektovat změny v obraze a porovnávat je s realitou.

Dalším aspektem instalace je nedokonalost měření ve vztahu k okamžitým reakcím měřených podnětů. To je však eliminováno relativní nedokonalostí lidských smyslů a přizpůsobením se principům změn v obraze v důsledku měřených hodnot.

Jak už jsem se zmínil, tyto tři měřené hodnoty mají vliv na transformaci generovaného objektu. Ten je tvořen prostorovým tělesem, koulí. Těleso koule je tvořené množinou všech bodů trojrozměrného prostoru, jejichž vzdálenost od zadaného bodu, od středu, je nejvýše rovna zadanému poloměru. Body, jejichž vzdálenost od středu je právě rovna poloměru, tvoří povrch koule. Aspekt ucelenosti a symetrie dělá z tohoto tělesa ideální stavební kámen pro transformaci v závislosti na měřených hodnotách tohoto projektu.