Audire Fluctus

Audire Fluctus je transmediální socha na pomezí světelného objektu a interaktivního data-totemu. Její podstatou je propojení fyzikálního světa s neviditelnými elektromagnetickými poli, která nás obklopují a neustále ovlivňují. Dílo monitoruje technologickou aktivitu svého okolí a vizualizuje elektromagnetické záření generované elektrickými sítěmi, komunikačními prostředky a zařízeními fungujícími na bázi elektrického proudu. Elektromagnetická pole, která za normálních okolností nemůžeme přímo vnímat, jsou prostřednictvím Audire Fluctus převedena do světelných a barevných vzorců. Socha tak otevírá otázku, jak vnímáme a překládáme realitu, která je částečně neviditelná, ale zásadním způsobem přítomná.

Klíčovým prvkem díla je médium zvané Spektraflux, kapalina s anizotropní strukturou, která dokáže měnit index lomu světla v závislosti na elektromagnetické aktivitě. Její chování vytváří jedinečné barevné textury, které reflektují intenzitu a dynamiku neviditelných polí, přičemž ve stavu klidu přechází do černobílých mramorových vzorců a při mechanickém pohybu se mění do odstínů duhového spektra. Tento proměnlivý vizuální efekt zdůrazňuje povahu neustálého pohybu a proměny, jež jsou vlastní jak samotným elektromagnetickým vlnám, tak technologické infrastruktuře, která je generuje.

Dílo nefunguje pouze jako vizuální objekt, ale jako aktivní prvek, který se přizpůsobuje okolnímu prostředí. Umístěné na piazzetě Národního divadla, reaguje na přítomnost velkého množství elektromagnetických zařízení v této oblasti, a tím se stává jakýmsi senzorem, jenž zviditelňuje přítomnost neviditelných sil. Tento fenomén však nezůstává uzavřen pouze ve fyzickém světě – jde o manifestaci neustálé výměny dat, signálů a energií, která definuje naše prostředí.

Zde se koncept díla proplétá s filozofií Karen Michelle Barad, především s její teorií agenciálního realismus, kde objekty, fenomény a pozorovatelé nejsou oddělené, ale vzájemně se vytvářejí v rámci neustálého procesu interakce. V kontextu Audire Fluctus tak nejde o pouhé zobrazení neviditelné technologie, ale o setkání, při kterém socha, divák a elektromagnetické pole vstupují do dynamického procesu vzájemného ovlivňování. Vnímání se zde neomezuje na pasivní sledování díla, ale stává se aktivním spolutvůrcem fenoménu – každý krok diváka, každá změna v elektromagnetickém poli je spolutvůrčím aktem, v němž se realita znovu formuje.

Audire Fluctus tak neodhaluje pouze skrytou vrstvu našeho technologického prostředí, ale přetváří samotné pojetí interakce mezi světem, divákem a objektem v dynamický akt, kde hranice mezi subjektem a objektem neexistuje jako předem daná, ale se neustále rodí a zaniká v závislosti na aktu pozorování a účasti.

…dquele que é (des)objeto II

„…dquele que é (des)objeto II“ pořádaná Fundação Leal Rios v Lisabonu (27. září 2024 – 22. února 2025) nabízí hluboký pohled na pojetí objektu v současném umění. Pod kurátorským vedením Miguela Leala Riose se návštěvníci mohou ponořit do díla 21 umělců, kteří zkoumají hranice a podstatu objektů skrze dekonstruované a transformované formy.

Hlavním tématem výstavy je vztah mezi objektem, jeho formou a významem. Díla, inspirovaná teoriemi Jacquese Derridy o dekonstrukci a Michaela Frieda o objektovosti, zpochybňují tradiční chápání objektů, zdůrazňují jejich ambivalence mezi hmotností a lehkostí, dvou- a trojrozměrností či lidskou dotekovou interakcí. Výstava se tak zaměřuje na objekty, které nás vedou k zamyšlení nad jejich vnitřním životem a novými identitami odhalenými uměleckou transformací.

Otevřený Horizont

Výstavní projekt sleduje problematiku aktualizovaného vztahu současného vizuálního umění k prostoru a krajině. Pracuje se třemi podmnožinami koncepčního celku. Dvě založené na prezentaci současné malby a obrazu, v nichž bude zohledněno více přístupů ke krajině a rozmanitost reflektivních strategií, od tradiční plenérové malby, přes konstruování prostoru až po krajiny paměťové, fiktivní, imaginární a urbánní. Třetí podmnožinu tvoří audiovizuální instalace zaměřené na vnitřní pohyb krajinných struktur, na reflexi jejich procesuální tektoniky, ale i na performativní přítomnost „uprostřed místa“ v „konkrétním čase“.
Projekt OTEVŘENÝ HORIZONT cílí na udržitelnost
vztahu k žánru, který se radikálně proměňuje – ke krajinářství v rozšířeném poli. V rozšířeném poli jak z hlediska formálních postupů a použitých výrazových prostředků, tak i z hlediska vnitřní angažovanosti, fyzického, technického a technologického vstupu do situace místa, času a prostoru.

Mutatio Superstratum

Mutatio Superstratum je transmediální socha, která prostřednictvím kontinuálního sledování elektromagnetických polí odhaluje neviditelné toky, propojující virtuální infrastrukturu s lidským vnímáním. Dílo neslouží jako pouhá vizualizace dat; je to fluidní, organická zkušenost, kde virtuální síly a lidské smysly tvoří nový hybridní prostor. Elektromagnetické vlny, generované technologiemi v okolí, jsou zachyceny a přetvořeny prostřednictvím sochy, čímž se materializuje to, co by jinak zůstalo mimo dosah běžné percepce. Mutatio Superstratum tedy zkoumá mezní hranice mezi viditelným a latentním, mezi skutečností a jejími virtuálními přesahem.

Zásadním médiem díla je Spektraflux, látka, jejíž anizotropní struktura reaguje na elektromagnetické impulsy tím, že mění index lomu světla a barevnou strukturu sochy. Tento proces barevné transformace není pouze vizuálním jevem, ale projevem metamorfózy, kde virtuální toky formují fyzickou přítomnost díla. Dynamika zachycených signálů vytváří neustále se měnící vizuální vzorce, které podněcují otázky o povaze prostoru, který vnímáme: je prostor, jak ho známe, stabilní entitou, nebo je neustále přetvářen neviditelnými virtuálními silami?

Tento performativní aspekt díla navozuje hlubší otázky o subjektivitě a ontologii v rámci rozplývající se hranice mezi fyzickým a virtuálním světem. Divák se stává součástí tohoto procesu – jeho vlastní technologická zařízení, která generují elektromagnetické vlny, interagují s dílem a ovlivňují jeho proměnu. Interakce mezi divákem, sochou a prostředím tedy odhaluje mnohem víc než jen estetickou zkušenost: zviditelňuje složitou síť vztahů a vzájemného vlivu mezi tělem, technologií a prostorem, kde každý pohyb, každý signál, je zároveň participací na tvoření virtuální reality.

Filozofický přesah díla Mutatio Superstratum se dotýká konceptů experimentálního myšlení, jak ho například rozvíjí Reza Negarestani, jehož filozofické spekulace o kybernetických systémech a virtuálních strukturách nabízejí nový způsob uvažování o vztahu mezi technologií a ontologií. Negarestani vidí technologické systémy nejen jako nástroje, ale jako aktivní, autonomní síly, které přetvářejí samotné základy reality a subjektivity. V tomto duchu je Mutatio Superstratum nejen reflexí o technologickém prostředí, ale i experimentem, který naznačuje, že realita není pevná, ale je stále znovu vyjednávána skrze interakce virtuálních a fyzických vrstev.

Instalace v Oblastní galerii Liberec tím pádem nefunguje jako uzavřený estetický objekt, ale jako proces, kde se neustále proměňují hranice mezi divákem, technologií a prostorem. Mutatio Superstratum nás nutí ptát se, zda jsme pouze pasivními příjemci virtuálních signálů, nebo zda se stáváme součástí širší sítě, která překračuje klasické chápání subjektu a objektu. Socha nejen že zviditelňuje neviditelné, ale narušuje naše chápání stabilní reality – svět, v němž žijeme, je nekonečnou sérií mutací a neustálého přepisování, kde virtuální vrstvy definují naše každodenní zkušenosti i samotné ontologické základy.

Magana Mutatio / Aurei Montis

Brůhovo dílo se ani ve vizualitě ani v materialitě neslučuje s krizemi současného světa lidí, alespoň ne napřímo. Vystupuje z nich a prozkoumává jiné limity. V instalaci pro ostravské Plato v rámci letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého mísí několik svých dlouhodobých postupů (Magna Mutatio, Inter Solaris, resp. Aurei Montis) v jednu navzájem propletenou konfiguraci. Tentokrát využívá své metody při zkoumání geologicky specifického místa Zlatého Vrchu v severních Čechách. V instalaci primárně pracuje s běžně zrakem nezaznamenatelnými jevy. První část z jednotlivých hliníkových konstrukcí se zabudovanými transparentními displeji napájených odhalenou základovou deskou s viditelnými kabely – toky informací –, zpřítomňují běžně zraku zakrytý prvek. Na displejích pak protéká vizuální mezistav, resp. stav, u kterého nedokážeme jasně říct, o co se jedná – stěží identifikovatelné mapy. Automatizované projekce map výbojů, záchvěvů, uzlin, smyček, pořízených a zaznamenaných stroji odpovídají hraničním přírodním místně definovaným procesům, které s člověkem souvisejí jen vzdáleně, a pokud vůbec, tak jen historicky podmíněně. Spolu s dalšími hypertechnologickými objekty svázanými s prostorem jen díky neodymovým magnetům – neviditelná síla – tyto jevy vkládají do prostředí otázku nikoliv proč, ale jak. Respektive dotaz, který tradičně pokládáme, pakliže lidské myšlení či vidění nedosahuje stavu pochopení, porozumění, a to ani poté, kdy je umělecko-technologická strategie tvůrcem, kurátorem vysvětlena. Měření, mapování a následné uvedení do projekce – Brůhova taktika – upozorňuje na fyzický zápis, paměť, každodenní reality nacházející se mimo lidské tělo. Záznam je sice empiricky člověku představitelný ve zdrojovém kódu, ale ve své komplexitě vizuálně, a tedy z principu emočně, nezachytitelný – pouze simulovaný – generativní. 

Budoucnost Kryštof Brůha člověku úplně neupírá. Neproniknutelnou mez technologického pokroku schovanou ve střevech základové desky je možné narušit blízkostí, s jakou k ní člověk přistoupí. Druhou mez – skrytý přírodní živel – reprezentovaný bílými plochami obrazovek překonává člověk při pohledu zpříma skrze zavěšené skleněné desky. Kryštof Brůha tyto desky pokryl polarizační vrstvou, která na bílých obrazovkách chybí a tím odhaluje skryté makroskopické záběry geologických změn Zlatého Vrchu z dlouhodobého datového sběru Evropskou vesmírnou agenturou. Právě tato mezera pohledu, kdy člověk bez polarizační desky není schopen alespoň zahlédnout data, poukazuje na nepoznané nebo lidstvem vytvořené nebezpečí, pakliže se nedívá správně. Konstelaci objektů a obrazovek doplňují zavěšené hliníkové disky, v jejichž středech jsou ukotveny geologické nálezy, které však nevypadají, že by je v takové podobě bylo možné v přírodě najít. Prošly též technologickou, rovněž přírodní transformací, více ale uměleckou manipulací prostřednictvím kinetického mechanismu (algoritmus byl nastaven dle přírodních podmínek místa). Ustanovením gigantické Fresnelovy čočky, která stočila a koncentrovala směr slunečního paprsku do umělcem vybrané horniny, provedl nový zápis paměti daných přírodních podmínek v daném čase. Díla – po určitém stupni odhalení zrakem – fluktuují v jakýchsi meziprostorech; vesmír, Země – příroda, člověk, technologie. Nestaví jasné hranice, ale přelévavé variace, kombinatorní přechody pohledů v čase a v místě. 

Vzdálenost sledování z vesmíru, rozšířená perspektiva vidění, která se při pozorování v čase transformuje, vytrhuje lidské jednotlivce, komunity, společnosti z pozice iniciátorů a následných kontrolorů všeho dění. „Ukazování“ a „ohledávání zrakem“ v galerii pak však vtahuje člověka zpět jako čitatele. Povaha takového čitatele v komplexním zlomku se přibližuje, nebo už dokonce vstoupila do časové fáze bezmocnosti účinně zasáhnout. Člověk, společnost se zdá být snítkou, která se učí usmířit se se svým blízkým koncem, na což Brůha poukazuje sledováním aktivity jiných než lidských měřítek. Smyslová zkušenost s takovými změnami v čase je základním prvkem tendence v současné globální tvorbě – umění v antropocénu –, která se obrací k jiným časům – času geologickému, jehož pouhým partikulárním intervalem je čas lidský. Díky lidské stránce (manipulace s lidským zrakem pomocí 

technologie) v Brůhově umění nenalézáme jen dualistický princip společnosti proti přírodě, ale rozšířenější sice dočasnou novou syntézu. Precizním používáním technologií z ní Brůha tvoří horizontální spojnici mezi člověkem a přírodou. Pohledem z oběžné dráhy na Zem je Brůha schopen kondenzovaně dovolit lidským smyslům alespoň zahlédnout „hyperobjekt“, který podle Timothyho Mortona je bez centra a vyznačuje se všudypřítomností. Pohybuje se mimo lidské měřítko a je definovatelný pouze svými projevy, otisky v objektech, mezi něž Morton řadí i člověka, který svou činností hyperobjekt stvořil. Dílo Brůhy je nejen otiskem, ale záměrnou koncentrací, která způsobuje proměnlivost vnímání při průchody mezi prvky v instalaci. Divák svým pohledem a ohledáváním prvků v díle rozpoznává svou pozici na horizontální struktuře se všemi objekty, které se vyznačují nevyhnutelnou konečností oproti hyperobjektu, který svůj čas skonu nemá ve hmatatelném čase lidí. 

Ve své práci vycházím z textu Jana Zálešáka: Apocalypse Me, knihy Timothyho Mortona Hyperobjects a z osobního rozhovoru s Kryštofem Brůhou.

Autor kritického textu: Ruda Minka

Magna Mutatio / Yamaneko

Dílo Magna Mutatio / Yamaneko zkoumá tropickou bouři, která se udála na podzim roku 2022 od 10.11. 13:00 do 14.11. 19:00 UTC+1 přibližně 276 NM severně od korálového atolu Wake v severní části Tichého oceánu. Jednalo se o tropickou cyklónu - atmosférický útvar v podobě rozsáhlého víru s charakteristickým okem ve středu - takzvaný hurikán. 

Yamaneko se zaměřuje, na rozdíl od předchozích děl, na okamžité, aktuální dění. Tropická cyklóna je úkazem zcela jedinečným, v místě i čase. V případě bouře Yamaneko šlo o necelých pět dní. Nejedná se o změnu krajiny, vývoj vodní plochy, transformaci přírodnin. Jde o fenomén bez lidského vstupu. Zůstává ale hybnou silou kontextu pozorovaného. V jednu chvíli se vlivem nízkého tlaku vzduchu a tepla uvolňujícího se z kondenzujících vodních par začíná utvářet enormní koncentrace energie.

Byť jsou příčiny vichřice v našich pozorováních de facto předvídatelné, jejich průběh nikoliv. 

Potenciál bouře, elektro-statického fenoménu, relativní meteorologické anomálie, nemá dlouhé trvání, vyčerpá se, uklidní, postupně nenávratně zanikne. Pokud jde, tak jako v případě Yamaneko, o cyklónu probíhající pouze nad oceánem, nezůstane po ní nic.

Po nějakou dobu budou její důsledky zohledněny v dalších předpovědích. I její jméno, člověkem přidělené, bude zapomenuto jelikož vznikla, proběhla a zmizela zcela mimo lidská sídla.

Magna Mutatio / Pantha Rei

Magna Mutacio je název série děl, která zkoumají transformaci vybraného území v čase, konkrétně proměnu měst, krajiny, vodních ploch a ledovcových útvarů. Pro tuto analytiku jsou použita satelitní data Evropské vesmírné agentury. Mapována je proměna území, které by při jeho velikosti a dlouhém časovém úseku pozorování divák nemohl ze své perspektivy vnímat. Díla tak nabízí makro pohled na danou problematiku.

Instalace Magna Mutatio / Pantha Rei zkoumá unikátní ekosystém Natronského jezera nacházejícího se v severní Tanzanii. Monitoring skrze datasety ESA umožňuje nahlížet na danou lokalitu v různých časových úsecích v makro měřítku. Dílo navazuje na předchozí práci Magna Mutatio / Natron, která sledovala barevné úkazy odehrávající se na jezeře díky specifickému složení tamní vody. Tentokrát se nejedná o komplexní pohled na celou vodní plochu, ale o detailnější záběry různých částí jezera, které divákovi podrobněji zprostředkovávají jedinečné procesy.

Instalace využívá technologii translucentních panelů - vrstvy tekutých krystalů získaným ze zobrazovacích zařízení díky reverse engineering postupům. Bílá barva se zde jeví jako transparentní, což umožňuje prohlédnout skrze jeden panel na druhý, dochází k prolínání obrazů, rozložení vizuálního principu, jiný pohled na sledovanou realitu.

Proti divákovi stojí na opačném konci instalace zdroj červeného světla - barvy pro jezero Natron charakteristické - které jako jednotící princip prostupuje displeji recipientovi naproti.

Soubor šesti menších panelů je završen sedmým, největším předkládajícím generativní video, které posouvá specifické natronské jevy do abstraktnějších rovin. Místní druh plameňáků taktéž získává červené zbarvení díky konzumaci červených sinic vyskytujících se pouze v extrémních podmínkách jezera. Pomocí strojového učení dílo pracuje s tímto konceptem, samostatně přemýšlí o podobě plameňáka a snaží se mu dát podobu, vychází z již stvořených forem a zas a znova je proměňuje a zdokonaluje.

Magna Mutatio / Natron

Magna Mutacio je název série děl, která zkoumají transformaci vybraného území v čase, konkrétně proměnu měst, krajiny, vodních ploch a ledovcových útvarů. Pro tuto analytiku jsou použita satelitní data Evropské vesmírné agentury. Mapována je proměna území, které by při jeho velikosti a dlouhém časovém úseku pozorování divák nemohl ze své perspektivy vnímat. Díla tak nabízí makro pohled na danou problematiku.

Generativní digitální grafika a video Magna Mutatio / Natron se zabývá přeměnami Natronského jezera v severní Tanzanii v průběhu jednoho roku. Jezero Natron je unikátním přírodním úkazem. Netypicky vysoké pH jezerní vody a teplota až 60°C, způsobené masivním výparem a tudíž nadměrnou koncentrací uhličitanu sodného, vytváří specifické podmínky pro jistý druh sinic, které barví jezero do červena. Tento neobvyklý jev je možné pozorovat i z vesmíru.

Extrémní prostředí poskytuje útočiště pouze nemnoha rezistentním organismům - již zmíněným cyanobakteriím (sinicím), několika druhům ryb nebo plameňákům malým, kteří vzhledem ke specifické stravě získávají narůžovělou barvu.

Magna Mutatio / Lake MacKay

Magna Mutacio je název série děl, která zkoumají transformaci vybraného území v čase, konkrétně proměnu měst, krajiny, vodních ploch a ledovcových útvarů. Pro tuto analytiku jsou použita satelitní data Evropské vesmírné agentury. Mapována je proměna území, které by při jeho velikosti a dlouhém časovém úseku pozorování divák nemohl ze své perspektivy vnímat. Díla tak nabízí makro pohled na danou problematiku.

Dílo Magna Mutatio / Lake MacKay mapuje tříletý cyklus tohoto slaného jezera. MacKay se nachází uprostřed pouště na hranici států Západní Austrálie a Severní teritorium. Jezero je klasifikováno jako efemérní vodní plocha, což znamená, že existuje pouze v období srážek a bezprostředně po nich, po zbytek roku vysychá. Srážky a následné vypařování udává jezeru jeho proměnlivý koloběh.

V rámci ekosystému tohoto reverzního ostrova můžeme pozorovat několik dominantních jevů. Na ploše jezera se objevují sezónní ostrůvky porostlé pouštním rostlinstvem a řasami, jež berou vlhkost z nejnižších míst jezera, kde se ještě drží voda. Vzlínáním a vypařováním se na povrch dostávají soli a minerály, které zapříčiňují bílou barvu jezerní pánve.

Magna Mutatio / Lake MacKay / Insulae

Dílo Magna Mutatio / Lake MacKay / Insulae  se zaměřuje na sezónní ostrůvky na severovýchodě jezera.

Magna Mutatio / Lake MacKay / Ora

Dílo Magna Mutatio / Lake MacKay / Ora Blíže prozkoumává jižní břeh jezera.

Magna Mutatio / Gelu

Magna Mutacio je název série děl, která zkoumají transformaci vybraného území v čase, konkrétně proměnu měst, krajiny, vodních ploch a ledovcových útvarů. Pro tuto analytiku jsou použita satelitní data Evropské vesmírné agentury. Mapována je proměna území, které by při jeho velikosti a dlouhém časovém úseku pozorování divák nemohl ze své perspektivy vnímat. Díla tak nabízí makro pohled na danou problematiku.

Světelná video instalace Magna Mutatio / Gelu se zaměřuje na transformaci ledovcových útvarů v průběhu šesti let - Helheim Glacier, Glaciers of western Greeenland, Grey Glacier, Malaspina Glacier, Bear Glatier. Celý projekt je inspirovaný výzkumem Livie Jakob a její studie "Spatially and temporally resolved ice loss in High Mountain Asia and the Gulf of Alaska observed by CryoSat-2 swath altimetry between 2010 and 2019", ve které se věnuje novému způsobu mapování ledovců pomocí radarového výškoměru. Díky tomuto postupu je možné monitorovat nepřístupné ledovcové oblasti. Magna Mutatio / Gelu ve svém procesu, stejně jako Jacob, využívá datasety ESA, jejíž program Copernicus se zabývá dálkovým průzkumem Země a zprostředkovává záznamy z vesmírných družic Sentinel 1-5, které zkoumají povrch Země pomocí radarového a elektromagnetického snímání.

Proměnu ledovců lze pozorovat na šesti translucentním displejích, které propojují zkoumanou virtuální vrstvu reality s hmatatelnou realitou galerie. V generativním videích jsou získaná data reprezentována pigmentem rozpíjejícím se v čase a zobracujícím proměnu sledovaných území.