Nejkrásnější věk / Diplomanti AVU 2019

Akademie výtvarných umění v Praze, Praha, Česká Republika

2000 x 1800 x 700 mm / neodymové magnety, laserem řezaný hliník, Fresnelovy čočky

Inter Solaris představuje kinetický mechanismus, který po umístění do specifických lokací za pomoci slunečního záření transformuje horniny nalezené v jeho okolí. Vystavení tohoto kinetického mechanismu má formu site specific instalace, pro niž je klíčové zpracování hornin na různých lokacích. Tato putovní solární laboratoř tak spojením horniny, času a slunce vytváří záznam neopakovatelného momentu chvíle. Ten je pak předkládán v podobě objektů / transformovaných hornin, které reprezentují místo aktu záznamu a na nichž lze pozorovat vypálenou linku, vedenou slunečními paprsky.

Georeplikátor

Akademie výtvarných umění v Praze / Praha / Česká republika

Technika / 500 x 100 cm / laserem řezaný hliník, kovové kuličky, neodýmové magnety, sklo, magnetovec

Georeplikace využívá spojení dvou významů, geos (z řeckého γεός – pozemský, zemský) a replikace, tedy obnovení, opětovné uvedení, zmnožení, zdvojení. Tyto významy vystihují náplň tohoto kinetického zařízení, které dotváří horniny podle jejich energetického potenciálu.

Vstupním médiem je nerost zvaný magnetovec. Tato ruda železa je nejstarší známou látkou s magnetickými vlastnostmi. Georeplikátor pracuje se dvěma hlavními atributy magnetovce – železem, které tvoří většinovou složku magnetovce a magnetickým polem, které vytváří. Při georeplikaci je magnetické pole nerostu zesíleno a ten magnetickým působením na Georeplikátor aktivuje jeho replikační proces. Při něm Georeplikátor začne pomocí železných částic dotvářet strukturu replikovaného magnetovce. Generování originální struktury nerostu je konkrétně způsobeno předáváním energie skrze kostru Georeplikátoru. Prvotním impulsem je tedy interakce magnetovce a zásobníku se železným prachem. Magnetovec přitahuje zásobník, který je zároveň odpuzován horním kyvadlem. Zpočátku je zásobník plný a síla přítahu magnetovce je tedy největší, proto je horní kyvadlo odtlačováno spodním, ovšem díky gravitační síle se po odtlačení vrací do původní pozice a tak neviditelnou silou předá prvotní impulz zpět spodnímu kyvadlu, které tím změní trajektorii. Třetí diverzitou pohybu je oscilace celé konstrukce, která je zavěšená na třetím kloubu. Postupným ubýváním železných částic v zásobníku je vliv magnetovce slabší. Po vyčerpání železa v zásobníku Georeplikátoru se celý proces zastaví.

Jak jsem již výše zmínil, replikační proces se děje skrze krouživé pohyby kyvadel Georeplikátoru. Stejně jako replikovaný magnetovec disponuje dvěma póly, tak i kinetická konstrukce má dva středy kyvadel. Spodní a vrchní okraj konstrukce zároveň naznačuje dvě neviditelné kružnice, pokud tyto protínající se kružnice spojíme, vyjde nám proporce kostry Georeplikátoru. Pohyb zde tedy udává kotevní body, ze kterých sám vychází.

Protože je Georeplikátor navržen tak, aby detekoval skrytý magnetický náboj v horninách a následně s nimi interagoval, zvolil jsem pro sběr nerostů horu Říp. Toto památné místo české mytologie je svým tvarem stolová hora s vrcholovou plošinou ve tvaru elipsy. A pod dnes zalesněným povrchem ukrývá vulkanickou minulost z období třetihor.

Full Moon Transmission

Akademie výtvarných umění v Praze / Praha / Česká republika

Technika / 500 x 2000 mm / aluminum plate, subwoofer, analog projector

Instalace navazuje na svoji předchozí prezentaci v exteriéru, kde její podstatou bylo snímání světelnosti a pozice Měsíce vůči Zemi při úplňku a následná transformace těchto jevů pomocí světelného analogového projektoru. Výstupem se tak stala specifická audiovizuální instalace.

Jedním z témat, která se v instalaci objevují, je reflexe přírodních cyklů, ovlivněných vztahem Měsíce vůči Zemi. Měsíční koloběh který během své cesty prošel názorovou evolucí, od spirituálního po pragmaticky experimentem ověřený vhled společnosti. Nám umožnil pohlížet na vztah měsíce vůči zemi, jako na názorový vzorec, který od jeho počátku akceleruje dále do budoucnosti. A který se v historii otiskl jako jeden z milníků vnímání času nebo pozorování gravitačních energií spojených s úplňkem. Ovšem myšlenkové zrychlení nezužuje okruh témat jako hrod kopí směřující k jednomu cíli, ba naopak názorový stream nabízí rozvětvující škálu pohledů na tento jev kterému jsme vystaveni.

Pro lepší porozumění jakou roli hraje instalace v kontextu výtvarného umění. Je třeba nahlédnout do palety provázanosti nepřímých vlivů s tím spojených. Tento satelit který může kdokoli a odkudkoli na zemi sledovat. Je promítnut ve všech kulturních (etnických) vrstvách. Navázanost na člověka která je patrná i v elementárním vnímání dne a noci. Nebo začlenění v kontextu náboženství. Instalace však nemá za cíl detailně rozkrývat sociálně kulturní horizonty spojené s tímto jevem. Nýbrž upozornit na jejich propojenost a zprostředkování syrového spojení s měsícem v jeho nejjasnější úplňkové formě. Z měsíce se pak stává uzel od kterého jsou vedeny nitky souvislostí. Zrcadlo instalace nám pak usnadní virtuální propojení a zhmotnění abstraktních rovin. Individualit diváka zde představuje mnohost názorového streamu který se dynamicky mění podle počtu uživatelů.

Hlavní myšlenkový uzel reprezentován měsíčním kotoučem je v instalaci převeden do škály zvukových frekvencí, které rozechvívají membránu uvnitř projektoru. V membráně je uložen extrakt z půdy v místě, kde se instalace právě nachází, což v symbolické rovině propojuje umístění instalace a snímaný měsíc. K finální synchronizaci místa projekce a Měsíce dochází, když zvukový signál dorazí do prosvícené membrány a rozvibruje médium na ní. Veškerý děj který se odehrává v projektoru je zobrazen na projekční ploše, umístěné pod projektorem.  Projekční plocha je nalazená na stejnou vibrační škálu jako membrána v projektoru. Tím je i vedená pomyslná komunikace mezi membránou a projekční plochou v instalaci. Tyto vibrace které procházející skrze diváky a vizuální stopa projekce, umožňuje zaostřit na moment který nám jindy může přijít všední nebo natolik abstraktní že splývají s naší realitou. Instalace tím nabízí náhled na trojúhelníkovou vazbu měsíce, země a člověka.

The Essence of Source

Akademie výtvarných umění v Praze / Praha / Česká republika

Technika / 1650 x 700 / epoxid, neodymový magnet, železný prach

Ledové dendrity neboli sněhové vločky, vznikají v atmosféře, kde se vytváří i jejich tvar. Ten se při jejich klesání dále transformuje. To je podmíněno působením povětrnostních vlivů, což naskýtá takřka nekonečné množství proměnných, díky tomu se tvar každé vločky stává naprosto jedinečným.

Lidské bytosti, stejně jako sněhové vločky, jsou od samého zrodu do svého konce také vystaveny kontinuální transformaci. To jak mentální, tak i fyzické, a tyto se navzájem ovlivňují. V tomto případě tomu však tak není pouze v závislosti na externích vlivech.

Pokud se vrátíme na počátek, nalezneme původní matrici, genetický kód. Tento evolučně sestavený plán, určuje základní stavbu a vývin lidské bytosti. Tato základní knihovna nám díky své modulaci poskytuje unikátní myšlenkovou strukturu. Ta má přímý vliv na naši fyzickou podstatu.Tato konektivita je čitelná v Knize pěti kruhů – Go Rin No Šo, jejímž autorem je legendární japonský samuraj Miyamoto Musashi. Jedná se o částečnou autobiografii a také o rozbor boje muže proti muži.Transformace myšlení v závislosti na fyzických dispozicích musela být pro Musashio zásadním faktorem vzhledem k delové selekci, kterou Musashi podstoupil v obrovském počtu. Důkazem funkčnosti jeho adaptace bylo právě jeho přežití, jelikož podstatná část těchto duelů končila smrtí poraženého. Struktura jeho knihy naznačuje, že Miyamotovo umění meče rostlo spolu s jeho mentálními procesy. Posilovalo ho i postupující meditační a filozofické myšlení. To nabízí otázku, do jaké míry je naše mysl schopna transformovat naše tělo. Tento kruh pro nás může být viditelný, když si uvědomíme, že proto, abychom někam došli, nebo chtěli něco udělat, je nezbytné si danou činnost předem virtuálně simulovat, tedy představit a tím pádem v myšlence už tam být. Podle teorie amatérského švýcarského fyzika Nassima Harameina je nezbytné počítat s lidskou pamětí a časem zároveň. Protože bez naší paměti by pro nás neexistoval čas a bez času by neexistovala evoluce. To dále rozvádí ve své teorii vesmírné paměti, která vše propojuje. Jako základní medium pro kontakt s minulostí a možnou predikcí budoucnosti vnímám strukturu DNA. Představme si, že se nacházíme uprostřed neznámé krajiny bez vybavení a civilizace, naše přežití tedy závisí na zapomenutých primitivních dovednostech, které v sobě ukrýváme. Například na schopnosti rozdělání ohně. I když tuto dovednost neovládáme, tak máme v sobě ukrytý potenciál oheň rozdělat. Tedy následování esence odkazující k této informaci, by nám tuto ztracenou dovednost pomohlo rekonstruovat. Lidský potenciál vnímám jako energii umožňující využití našich schopností, které v nás existující ve stopové míře. Pochopení kryptace naší mysli znamená se v ní naučit číst. To nám nabídne možnost objevit zaklíčované schopnosti, které jsou skrze generační médium v nás zapsány. Jelikož vnímám lidskou mysl a tělo jako propojený systém, tak odbourání mentálních limitů nám umožní nahlédnout přes vlastní fyzický horizont.Potenciál však vidím stále, jako abstraktní rovinu s neomezením množstvím proměnných hodnot, které zamezují její predikovatelnosti. Pokud se nám nepodaří objevit tento skrytý náboj, pak se lidská existence bude stále víc podobat částicím pohybujícím se různou rychlostí v prostoru stejně, jako je tomu u ledových dendritů.

Backgound Structures

Akademie výtvarných umění v Praze / Praha / Česká republika

Technika / 250×61 cm / kresba pomocí robotického ramene na papír

Vzájemně se doplňující vrstvy ze série kreseb Backgound Structures které zkoumají podobnosti v sakrální geometrii a pohybem vesmírných těles.

Cycle

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze / Praha / Česká republika

Technika / 75 brambor, měděný drát, raspberry pi

Bitcoin je internetová open-source P2P platební síť a zároveň v této síti používaná kryptoměna. Hlavní unikátností Bitcoinu je právě jeho plná decentralizace; je navržen tak, aby nikdo, ani autor nebo jiní jednotlivci, skupiny či vlády, nemohli měnu ovlivňovat, padělat, zabavovat účty, ovládat peněžní toky nebo způsobovat inflaci. V síti neexistuje žádný centrální bod, ani nikdo, kdo by mohl o síti rozhodovat. Kromě uživatelů a těžařů v síti, nikdo jiný nefiguruje.

Uživatelé jsou lidé, kteří si posílají peníze. Každý uživatel má jednu nebo více peněženek, které slouží jako adresy pro platby.  Každé peněžence náleží soukromý a veřejný klíč. Pokud chce uživatel poslat peníze, vezme patřičný obnos svých mincí plus případný poplatek a vytvoří transakci, kterou podepíše soukromým klíčem. Tuto informaci rozešle všem uzlům, uživatelům, ke kterým je připojen, ti to rozešlou dalším apod. do celé sítě. K příjemci tak informace o platbě probublá téměř ihned, v řádu sekund, transakce však ještě není tzv. potvrzena. 

Těžaři potvrzují transakce v síti. Těžař seskupí transakce čekající na potvrzení, přidá k nim odkaz na předchozí potvrzený blok transakcí a údaj zvaný kryptografická nonce. Snaží se najít takovou nonci, aby se hash nového bloku vešel pod sítí stanovený limit. Limit je nastaven tak, aby se to v celé síti dařilo průměrně jednou za 10 minut, takže nalezení vhodné nonce je obtížné a to tím více, čím výkonnější celá síť je. Těžař, kterému se nalezení nonce a tím i vytvoření a potvrzení nového bloku transakcí podaří, si ponechá veškeré poplatky ze zahrnutých transakcí a odměnu za potvrzení bloku.

Bitcoin by tedy měl představovat ideální univerzální, neovlivnitelnou měnu, která má potenciál zjednodušit fungování společnosti na finanční úrovni. Toto potencionální zefektivnění obchodování, by mohlo vést k úspoře energie, času a dalších prostředků.

Aby mohl ovšem celý systém fungovat, je vzhledem k funkci již zmíněných těžařů potřeba neustálý externí přísun energie. Bez něho by nemohla být vykonávána jejich činnost, na které je systém postaven. 

Pokud vnímáme měnu jako element, který umožňuje systému jeho co nejefektivnější fungování a tím i úsporu energie, nabízí se nám otázka, jaká je skutečná hodnota této virtuální měny a jestli teoretický přechod na tuto měnu nepovede, i přes decentralizaci a open-source transparentnosti, k masové conectivitě. 

Tuto asociaci lze vizuálně číst v této instalaci s názvem Cycle. Pracuji v ní s organickým zdrojem energie symbolizujícím biologickou entitu kolem nás stejně jako lidskou společnost fungující v ní.

Sériově propojené brambory tvoří živou baterii, která poskytuje energii počítači, stroji, co zobrazuje aktuální kurz této kryptoměny. Celý koloběh reflektuje tuto problematiku, jež se aktuálně vyvíjí jak na našem území, tak ve světě.

Kromě možné změny finančního systému to přináší vhled i do možné transformace našeho uvažování v blízké budoucnosti.

Virtual Level

Akademie výtvarných umění v Praze / Praha / Česká republika

Technika / 105 x 100 cm / videomapping na plátno

Při pohledu na obraz vidíme zachycení místa žulového lomu a části krajiny kolem něj v černobílé estetice. Toto zjednodušené zobrazení nás oprostí od možných rušivých elementů v reálném prostředí, což nám tím pádem usnadní koncentraci na kinetický prvek v obrazu. Ten v tomto případě představuje v reálném čase počítačem generovaná vektorová síť, která je promítána pomocí video mappingu na malbu. Síť evokuje vlnění vodní hladiny, které se mění na základě snímaných zvukových vln v okolí obrazu. Divák se tedy stává součástí instalace.

Síť, jež je zde použita, je podobná těm, které se používají při skutečných inženýrských aplikacích. Lze ji například použít na výpočty vlnění kolem lodi nebo na proudění kolem automobilu. Proto pro mě představovala ideální nástroj pro demonstraci environmentálních vlivů v tomto díle.

Síť zde simuluje vodní hladinu v její téměř statické, ale i rozbouřené formě. Na diváka tak působí zjednodušený obraz virtuální krajiny, která evokuje dojem pohybujícího se prostoru. Vizuální podnět se zde přibližuje abstraktním, podvědomým procesům lidské mysli, které jsou zodpovědné za pocitové vnímaní prostoru.

Kontrast počítačově generované sítě a malby pro mě představuje důležitou rovinu. V procesu klasické malby se v ní odrazilo mnoho spontánních akcí, které tvoří celkový dojem z obrazu a zároveň zdůrazňují rukopis naznačující jedinečnost místa a vzpomínky. Mým zájmem bylo použít tuto vlastnost klasické malby i v tomto díle. Výsledná instalace tak reaguje originálně na každého diváka.

Personal Image

Akademie výtvarných umění v Praze / Praha / Česká republika

Technika / 37,5 x 32 cm, interaktivní instalace / LCD display

Představme si okno, ve kterém můžeme pozorovat sebe z jiné perspektivy. Veškerou činnost, kterou vykonáváme fyzicky i mentálně, bychom byli schopni vnímat odosobněně, jako kdyby nešlo o nás, i když tím, koho bychom pozorovali, bychom byli stále my. Čili to, co se snažíme nalézt, leží před námi, ale přesto je to skryté. Podobně můžeme nazírat i na obraz, který se zprvu jeví pouze černobíle. Obraz snímá světelné, zvukové a časové hodnoty v jeho blízkosti. Pomocí těchto hodnot je v reálném čase generován objekt, který je vizuálně znázorněný pomocí pixelů uvnitř tohoto obrazu. Do obrazu můžeme ovšem nahlížet pouze pomocí brýlí k tomu určených.

Po nasazení brýlí můžeme pozorovat objekt, který ovlivňujeme a zároveň také generujeme svou přítomností. Pokud bychom ovšem obraz pozorovali v delším časovém intervalu, pak by mohlo dojít k určité synchronizaci diváka s obrazem. Divák by si pak také mohl uvědomit, jakým způsobem on sám obraz ovlivňuje, jak se objekt v obrazu transformuje podle jeho chování a za jakých podmínek se to děje. Po této synchronizaci by mohl obraz pozorovat i bez speciálních brýlí, jelikož by už sám věděl, jak ovlivňuje své prostředí. Obraz po tomto „setkání“ nebo synchronizací se svým divákem nemusí být pozorován pouze vizuálními smysly, ale i vlastním uvědoměním a svou sebereflexí.

Díky tomuto procesu synchronizace a uvědomění si sama sebe a svého vlivu na prostor kolem nás vzniká originální pouto mezi divákem a uměleckým objektem. I když tento proces může být ovlivněn řadou vnějších faktorů, samotné pouto je tvořeno ve zcela sterilním prostředí naší mysli. Originalita a jedinečnost každého potencionálního diváka dělá tento proces u každého jednotlivce zcela unikátním, nezachytitelným a přitom reálným.

Jestliže chceme, aby tento proces byl funkční, je třeba správně definovat možnosti a podobu tohoto abstraktního zrcadla. Toto takzvané zrcadlo snímá náš vliv na prostor kolem nás, tedy částice, na které působíme. Částice je velmi malá část hmoty, která se projevuje svými charakteristickými vlastnostmi (energií, hmotností, elektrickým nábojem, spinem, chemickou reaktivností, dobou života).

Na částice působí neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Čas, jako takový, je podstatnou složkou struktury vesmíru, ve kterém jsme také obsaženi, proto je čas jednou ze tří snímaných hodnot této instalace. Pokud chceme, aby toto zrcadlo bylo schopno reagovat v reálném čase na změny v okolních částicích, je zapotřebí snímat další hodnotu s relativně rychlou odezvou. Tou hodnotou je viditelné světlo, které díky svým vlastnostem má také podstatný vliv na okolní částice. Třetí měřenou hodnotu, za účelem získání informací o změnách částic v oblasti instalace za relativně krátký časový úsek, je zvukové vlnění. Světlo a zvuk mohou být vnímány skrze smysly diváka, jenž pak může reflektovat změny v obraze a porovnávat je s realitou.

Dalším aspektem instalace je nedokonalost měření ve vztahu k okamžitým reakcím měřených podnětů. To je však eliminováno relativní nedokonalostí lidských smyslů a přizpůsobením se principům změn v obraze v důsledku měřených hodnot.

Jak už jsem se zmínil, tyto tři měřené hodnoty mají vliv na transformaci generovaného objektu. Ten je tvořen prostorovým tělesem, koulí. Těleso koule je tvořené množinou všech bodů trojrozměrného prostoru, jejichž vzdálenost od zadaného bodu, od středu, je nejvýše rovna zadanému poloměru. Body, jejichž vzdálenost od středu je právě rovna poloměru, tvoří povrch koule. Aspekt ucelenosti a symetrie dělá z tohoto tělesa ideální stavební kámen pro transformaci v závislosti na měřených hodnotách tohoto projektu.

Aesthetic of movement

Akademie výtvarných umění v Praze / Praha / Česká republika

Technika / video, 1920 × 1080, 08:48

Pro ideální ilustraci tohoto videa si představme boxerský turnaj. Box, dříve také „rohování“, je bojový sport, při kterém se dva protivníci snaží navzájem knokautovat za použití pravidly povolených úderů pěstmi. Sportovní box vznikl v 18. století ve Velké Británii a navzdory svému brutálnímu podtextu je velmi populární i v moderní spolčenosti ve všech sociálních vrstvách. Pokud se tedy vrátíme zpět na boxerský turnaj, můžeme zde pozorovat diváky, které zajímá technika bojovníků, dynamický průběh a výsledek turnaje, který není jasný do poslední vteřiny zápasu. Boxeři, na které je kladen obrovský psychický tlak, se snaží využít všech svých schopností, aby eliminovali protivníka, nebo jinak on eliminuje je.

Pomineme tyto hlavní faktory, se kterými je souboj spojen, a zaměříme se pouze na jeho podstatu ve vizuálním rozhraní, tedy na pohyb, který vnímám jako klíč k potenciálu vizuální estetiky souboje.

Rozložení pohybu na jednotlivé body nás oprostí od vizuálního narušení a od okolního prostoru. Díky tomu je nám nabízen čistý dojem z pohybu a dynamiky souboje. Celkový efekt je tvořen několika vzájemně se ovlivňujícími prvky. Pohyby jednoho bojovníka vycházejí z reakcí na pohyb druhého, a vytvářejí tak dojem synchronizovaného celku i přesto, že spolu ve skutečnosti soupeří. To nám odkrývá nové roviny souboje.

Mirror of Surroundings

Akademie výtvarných umění v Praze / Praha / Česká republika

Technika / video, 1920 × 1090, 02:09

V tomto projektu pracuji s lidskou percepcí v prostoru. Z psychologického hlediska víme, že prostor, v němž se nacházíme, nás ovlivňuje. Okolní prostředí dokáže změnit naše pocity, vzpomínky a náladu. Například pokud se budeme nacházet v temné, pro nás neznámé místnosti, bude náš pocit odlišný od pocitu, který nám navodí otevřené prostředí.

S tímto zdánlivě banálním, ale pro umělce klíčovým lidským vjemem, pracuji v tomto videu. Použil jsem tu sebe, jako biologické čidlo. Soustředil jsem se na několik různých prostředí, které na mě, potažmo na nás, působí a ovlivňují nás, i když si toho obvykle nevšimneme. Porovnal jsem své dojmy v harmonickém lese s pocity v monumentální budově Akademie výtvarných umění v Praze a s pocity na rušné ulici. Všechny lokace jsou od sebe v podobné vzdálenosti, jejich středem je Akademie.  Použil jsem zrcadlové koule, jež fungují jako dokonalá zrcadla a svým pohybem naznačují mé emoce.